Jsou opatření ve školách skutečně nezákonná?

Hospodářské noviny přinesly minulý týden článek „Na stát se valí vlna žalob kvůli zavřeným školám. Šanci na úspěch podle odborníků mají“. Informuje o žalobách podaných právníky spojenými s iniciativou Zdravé fórum či Ligou lidských práv na opatření podmiňující účast na vyučování testováním a nošením roušek. „Podle právníků nepřiměřeně zasahuje do práva dětí na vzdělávání i do jejich práv na soukromí a ochranu zdraví,“ informoval článek. Je to tak jednoznačné, jak tito právníci tvrdí?

Zkusme se na věc nezaujatě podívat, zjednodušeně přiblížit, jaký je postup soudního přezkumu, a odhadnout, jak by v dané situaci asi mohl dopadnout.

Co bude soud zkoumat?

Úkolem soudu je zaprvé ověřit, zdali má ministerstvo k vydání opatření pravomoc a působnost, tedy laicky řečeno zdali si neuzurpuje více moci, než kolik mu jí parlament zvolený lidem svěřil. („Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Dále bude soud zkoumat, zdali bylo opatření dostatečně odůvodněno. Úkolem justice totiž není, domýšlet si, co asi tak měl orgán, který opatření vydal, na mysli, když jej vydával. Soud to má zjistit právě z odůvodnění, které mělo obsahovat „důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů“.

Teprve, je-li s nimi obeznámen, může přistoupit k hodnocení přiměřenosti opatření. To sestává ze čtyř kroků, kdy soud zkoumá:

1. je-li zde legitimní cíl a je-li opatření způsobilé tohoto cíle dosáhnout.
2. je-li opatření potřebné,
3. omezuje-li opatření své adresáty co nejméně,
4. Je-li následek opatření, tedy zásah do práv, přiměřený sledovanému cíli.

Jak by obstálo rouškové opatření?

Podívejme se nyní na obě opatření a zkusme odhadnout, jak by asi při jednotlivých krocích soudního přezkumu obstála. Jsou skutečně zjevně nepřiměřená, jak tvrdí jejich odpůrci?

Pravomoc ministerstva nařídit nošení roušek přesvědčivě obhájil Městský soud v Praze ve svém listopadovém rozsudku (č.j. 18 A 59/2020). Týmž rozsudkem ovšem tehdejší opatření zrušil právě z důvodu nedostatečného odůvodnění. Ta se od té doby razantně zlepšila, přesto i nyní lze najít mezery. Připomeňme, že orgán má v odůvodnění uvést „úvahy, kterými se řídil“. Ty zahrnují nepochybně i zhodnocení dopadů na práva osob a následné odůvodnění, proč i přesto považujeme opatření za přiměřená. Orgán tím sděluje, že si je vědom toho, že je opatřením zasahováno do práv, tento zásah pečlivě zhodnotil a opatření přizpůsobil tak, aby do práv zasáhl skutečně jen v nezbytné míře, přiměřeně sledovanému účelu. 

Co s tím mají dělat školy? Chceme-li žít v právním státě, tak to rozhodně nejsou ředitelé škol, kteří by byli oprávněni zákonnost opatření samostatně posuzovat a rozhodnout se, je porušovat.

Ministerstvo se však v odůvodnění bohužel tváří, jako by povinnost nosit roušky do žádných práv nezasahovala a byla vlastně zcela neobtěžující. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Každý však ví, že tak tomu není – rouška či respirátor jsou nepříjemné, subjektivně znesnadňují dýchání a narušují komunikaci. Jde-li o jejich nošení ve školách, může mít právě narušení neverbální komunikace negativní dopad na well-being a vzdělávání dětí. Byť již víme, že nošení roušky nevede ke snížení přísunu kyslíku, o důsledcích jejich dlouhodobého nošení na imunitu a jiné aspekty zdraví zatím nejsou spolehlivé informace. Otázkou je i realizovatelnost tohoto opatření v případě malých dětí. Absence zhodnocení těchto negativních dopadů a uvedení důvodů, proč i přes to dle ministerstva převažují přínosy nošení roušek nad jejich nevýhodami, by mohly vést k soudnímu zrušení uvedeného opatření.

Pokud by se však opatření s touto otázkou vypořádalo, pak by v současné situaci mohlo obstát. Roušky totiž není nutno nosit při vzdělávacích aktivitách, které to neumožňují, a rovněž je není nutno nosit ve venkovních, veřejnosti nepřístupných prostorách. Školy tedy mohou negativním dopadům celodenního nošení roušek čelit tím, že s dětmi vyrazí do svých venkovních areálů, jimiž většinově disponují, a zde je nechají v prostředí, kde je riziko šíření viru násobně nižší, učit se bez roušek.

A jak by obstálo „testovací“ opatření?

Co se týče odůvodnění opatření o testování žáků, zde je situace lepší. Ministerstvo výslovně připouští, že povinné pravidelné testování je zásahem do práv osob (neuvádí nicméně jakých) a uvádí důvody, proč je i tak nutné k němu přistoupit. Odůvodnění však není příliš přesvědčivé –  na místo popisu „úvah, jimiž se orgán řídil“ jde spíše o jakousi obhajobu přijatého řešení. Lze si ovšem představit, že i takové odůvodnění obstojí.

Opatření není z mého pohledu ani na první pohled nepřiměřené – na rozdíl od povinnosti, nosit po celý den roušku, se povinnost dvakrát týdně se „pošťourat“ v nose nejeví jako zásadně zatěžující, nepřiměřená sledovanému cíli.

S čím ale může být problém, je kompetence ministerstva zdravotnictví k vydání uvedeného opatření. Zejména si nejsem jist, zdali má ministerstvo vůbec pravomoc, testování žáků ve školách nařídit. V odůvodnění sice argumentuje závěry rozsudku Městského soudu v Praze (č.j. 11A 127/2020 – 89), avšak tento rozsudek byl vyhlášen ještě před účinností tzv. pandemického zákona. Uvedený zákon obsahuje výslovnou možnost uložit „příkaz testovat zaměstnance a jiné pracovníky na přítomnost onemocnění COVID-19“. Svěřil-li tedy parlament ministerstvu výslovně pravomoc nařídit testování zaměstnanců, a nikoli již pravomoc nařídit testování žáků, nejsem si jist, zdali je tato povinnost v souladu se zákonem.

Co s tím mají dělat školy?

Situace tedy vůbec není křišťálově čistá. Je možné, že opatření budou shledána za nezákonná, ale očekával bych spíše, že tomu tak bude vinou jejich nedostatečného odůvodnění nebo nedostatku kompetence, než v důsledku nepřiměřeného zásahu do práv dětí, jak tvrdí právníci spojení se Zdravým fórem a další. Ani jedna z těchto vad přitom není  nenapravitelná – ta první lepším zhodnocením přínosů a nákladů, ta druhá změnou zákona.

A teď to nejdůležitější. Co s tím mají dělat školy? Chceme-li žít v právním státě, tak to rozhodně nejsou ředitelé škol, kteří by byli oprávněni zákonnost opatření samostatně posuzovat a rozhodnout se, je porušovat. Mají-li za to, že opatření jsou nezákonná a že je nepřiměřeně zasahováno do práv dětí, mají možnost jako jakýkoliv jiný občan, obrátit se na soud a žádat jejich zrušení. Do té doby je však musí dodržovat, nejde-li o zcela zjevný exces ze zákonných pravidel. A o ten v tomto případě rozhodně nejde.

Jan Kaczor, Scio