Jsi ještě dítě. A ty jsi zase starý

Ageismus není u nás neznámý pojem. Častěji se však skloňuje pouze v souvislosti s diskriminací seniorů. Ne že by samozřejmě neexistovala jejich diskriminace ve vzdělávacím procesu; podíváme-li se například na prezentaci studia čínštiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, dozvíme se, že sinologii bychom na FF UPOL měli studovat proto, že „součástí studia jsou od prvního ročníku skupinové i individuální lekce s rodilými mluvčími, kteří jsou mladí a přátelští stejně jako my“. Proč se nepočítá s tím, že by obor studovali i starší lidé? Studium na vysoké škole není nijak věkově omezené a může se k němu přihlásit jak čerstvý maturant, tak i člověk v důchodovém věku. Jedinou podmínkou je úspěšně projít přijímacím řízením.

A pomyslel někdo na děti?

S ohledem na věk je tu ale další, neméně závažná diskriminace, a to diskriminace dětí. Systémové znevýhodňování dětí se nazývá adultismus, což je slovo, které má původ v latinském „adultus“, tedy „dospělý“. Jedná se tedy o systém, který zvýhodňuje dospělé jedince oproti ostatním.

Ačkoliv to tak může vypadat, nejedná se o nejnovější sociologický poznatek. První s tímto termínem přišel americký novinář Patterson Du Bois, kterému v roce 1903 vyšla kniha Fireside Child-study: The Art of Being Fair and Kind („Studium dětí podomácku aneb Umění být spravedlivý a laskavý“). Zde se termín adultismus poprvé objevil. „Tento adultismus je možná trojího původu. Prvním je přetrvávající tradice, podle které jsou děti takové a makové, druhým je přirozená touha po moci a nadvládě a třetím je všeobecně zbožná úcta k ‚oddanosti‘,“ praví publikace.

A jak adultismus poznáme? Jeho příkladů najdeme v každodenním životě bezpočet: když na názoru dítěte nikdy nezáleží a rozhodují za něj dospělí, protože ti „přece ví nejlépe, co dítě potřebuje“; když na děti hledíme stereotypně jako na ty hloupější, které nezajímá svět okolo; Když předpokládáme, že všechny děti zajímají akorát autíčka a panenky apod.

Jde to i jinak?

Některé školy se v rámci legislativy snaží poskytnout dětem co největší svobodu, a tak v nich nenajdeme například povinné vstávání, když učitel vstoupí do třídy, žáci či studenti mohou mimo testy kdykoliv odejít na toaletu, vyučujícím se smí tykat a podobně.

„Ve ScioŠkolách pracují děti samostatně nebo ve skupinkách, aktivně se podílejí na průběhu hodin, samy si určují, jak budou pracovat a mnohdy i co budou dělat. Nedostávají známky. Projekty spojují více předmětů, ale i řadu různých dalších dovedností od komunikace přes empatii, řešení problémů až třeba po kritické myšlení. Děti se ‚neučí látku‘, ale učí se rozumět světu kolem sebe a hlavně se učí učit se,“ stojí v předmluvě k často kladeným otázkám o ScioŠkolách.Nicméně radikálnější myšlenka se nachází o pár vět dál: „Učíme se spolu s dětmi a učíme se od dětí.“

Jedním z argumentů proti svobodnějšímu pojetí výuky je, že děti „zvlčí“, tedy že se stanou bezohlednými a nespolehlivými, pokud dostanou příliš velká práva. Neuvědomujeme si však, že v současnosti ukládáme dětem spoustu povinností, ale už ne tolik práv a zodpovědnosti. Chceme-li tedy po dětech, aby dodržovaly nějaká pravidla a zároveň na nich ležela starost o to, jak se budou chovat k ostatním, musí mít k tomu odpovídající práva. Jinak ta zátěž bude neúměrná.

Existují i radikálnější verze vzdělávání, které dětem předávají naprostou volnost v tom, co a jak se budou učit. V České republice se začíná zvyšovat povědomí o takzvaném unschoolingu neboli „nevzdělávání“, které má kořeny v západní Evropě a USA a v Česku ho propaguje spolek Svoboda učení. Spočívá v tom, že dítě se samo učí, obvykle zvědavostí a napodobováním ostatních, aniž by chodilo do školy. Na druhou stranu, na světě již najdeme několik vzdělávacích center pro děti, které se takto vzdělávají, aby měly kontakt s vrstevníky nebo přístup k výukovým materiálům, pokud o to projeví zájem.

Výzkumů ohledně nestrukturovaného vzdělávání není příliš mnoho a navíc pracují s omezeným vzorkem populace. Podle jednoho výzkumu jsou dospělí, kteří si touto vzdělávací cestou prošli, spokojení, podle jiné mají děti procházející tímto sebevzděláváním horší studijní výsledky ve srovnání s žáky, kteří sice také do školy nechodí, ale řídí se osnovami.

Naproti tomu ukazují studie o školách, které dávají žákům a studentům větší autonomii, mnohem více pozitiv: větší motivaci se učit nebo větší zájem o přírodovědné předměty.