Pozor, následující text může vyvolat vzpomínky na trauma

Smyslem varujících upozornění neboli trigger warnings („upozornění na spouštěče“) je podat čtenáři informaci o tématech, která budou zmíněna v článku nebo (audio)vizuálním díle a která v něm zároveň mohou vyvolat vzpomínku na traumatickou událost.

Běžně se v médiích setkáváme s označením „nevhodné pro osoby mladší XY let,“ nicméně samotné upozornění na potenciální spouštěč traumatu neříká, kdo si obsah má nebo nemá prohlédnout – pouze konstatuje, jaká témata se v obsahu objeví, a konečné rozhodnutí, jestli si obsah přečíst, zhlédnout nebo poslechnout, leží na čtenáři, respektive divákovi či posluchači.

Konceptuálně jim tedy mají blíže sdělení „následující text / video / zvukový záznam obsahuje vyzrazení děje,“ s kterými se setkáváme např. u recenzí. Nejedná se sice o informace, které by upozorňovaly na traumatizující obsah, ale i tak nám sdělují, s čím se v daném díle setkáme. To je důležité například v situaci, kdy se chystáme podívat na film nebo si přečíst povídku, hledáme si o nich informace, ale nechceme se předem připravit o rozuzlení zápletky.

Upozornění na vyvolání možných traumat začínají v posledních letech pronikat i do výuky, především v zahraničí, a tak se například stane, že studující dostanou na začátku školního roku na seznamu četby i informace, které texty mohou vzpomínky na traumata vyvolat. Tato praxe má své příznivce, ale i odpůrce.

Diskomfort? Ochrana?

„Vážení studenti prvního ročníku /…/ V naší akademické obci se očekává, že se budeme zapojovat do odborné debaty, diskuze a dokonce i disputace. Možná to někdy zpochybní vaše přesvědčení a dokonce vám to třeba způsobí diskomfort. Náš zájem o akademickou svobodu znamená, že nepodporujeme takzvané ‚trigger warnings‘, nerušíme pozvání mluvčích, jejichž témata mohou vyvolávat kontroverze, a neschvalujeme vytváření ‚bezpečných prostorů‘ intelektuální diskuze, kde se mohou sdružovat jedinci s cílem vyhnout se myšlenkám a pohledům, které nekonvenují těm jejich.“ Tento dopis, pod kterým je podepsán proděkan pro studijní záležitosti John Ellison, zaslala budoucím studujícím prvního ročníku roku 2016 Univerzita v Chicagu.

Dopis samozřejmě vyvolal vášnivou diskuzi o tom, do jaké míry je takový postup legitimní, či nikoliv. Na jedné straně stáli zastánci kultivace veřejného prostoru, kde nemůže panovat bezbřehá svoboda, na straně druhé zase ti, kteří podporují svobodu projevu.

Objevil se ale také nemalý počet těch, kteří oddělovali (ne)podporu určitých názorů na půdě univerzity a upozorňování na potenciálně nebezpečný obsah. Smyslem upozornění na citlivý obsah, podle nich, není vyřadit ho z výuky, nýbrž pomoci studentům na cestě ke vzdělání.

„Lidé, kteří se potýkají s diskriminací, zažili násilí nebo jednoduše zápasí s chemií v mozku, jsou v nevýhodě, jelikož se mohou potýkat s duševními problémy. To, že si přejí být upozorněni na potenciálně rozrušující obsah, nemá nic společného s lidmi, kteří si při výuce nechtějí nechat ‚zpochybnit názory‘. (…) (Upozornění na obsah) vzniklo jako způsob ochrany uživatelů před škodlivým obsahem, který může přispět k již existujícím duševním problémům (např. sdílení fotek o poruchách příjmu potravy, jež můžou ‚rozrušit‘, či hůř, ‚inspirovat‘ někoho, kdo se v současnosti potýká s anorexií),“ píše americký deník Huffington Post.

Studie na téma upozornění na obsah ovšem nejsou tak optimistické. Často citovaný článek Paytona Jonese, Benjamina Belleta a Richarda McNallyho Helping or Harming? The Effect of Trigger Warnings on Individuals With Trauma Histories („Pomáhají nebo ubližují? Vliv upozornění na obsah na jedince s historií traumatu“) argumentuje, že účastníkům výzkumu se zvýšila hladinua stresu, jestliže dostali do rukou článek, v kterém se upozornění na obsah objevilo.

Na druhou stranu, jeden z autorů studie přiznal, že někteří potenciální účastníci byli z výzkumu vyřazeni, a to ti, kteří prožili „extrémně stresující události, s nimiž se lidé běžně nesetkávají“, například povodně, zemětřesení či znásilnění. Jaký vliv tedy mají trigger warnings na osoby, kvůli kterým vlastně vznikly? To studie bohužel nezjistila.

Zkušenosti vyučujících

I přesto existuje řada vyučujících, jež tato upozornění ve výuce využívá – a to jak v USA, tak i v České republice. „Smyslem (upozornění na obsah) není dát studentům možnost – či snad kuráž – vyhnout se (zadané) četbě či naší následné diskuzi na hodině (z nichž jsou obě povinné na mých předmětech, mimo potvrzenou výjimku). Je to spíše možnost pro ty s citlivostí na tato témata, aby se připravili na čtení o nich a lépe zvládli své reakce,“ vysvětluje Kate Manne, docentka filozofie na Cornellově univerzitě, ve svém článku Why I Use Trigger Warnings („Proč používám upozornění na obsah“) v novinách New York Times.

Podle docentky Manne je pravděpodobně v každém jejím předmětu alespoň jeden studující, který se setkal s nějakým traumatem, ať už zneužitím, či nějakým druhem násilí. Takové osoby se setkávají s podvědomými reakcemi na podněty, které jim prožité trauma připomínají, a nemohou je vždy kontrolovat.

„My vyučující nedokážeme predikovat všechny výskyty potenciálně rozrušujících materiálů, některé spouštěče jsou nepředvídatelné. Ale další je snadné odhadnout, obzvlášť zobrazení samotných prožitků, které často vedou k posttraumatickému stresu a u některých jedinců dokonce k diagnostikované poruše, či diskuze o nich,“ dodává.

Nicméně nějaký způsob, jak přece jen získat od studentů informaci ohledně potenciálních spouštěčů, tu existuje – přímo se jich zeptat. To ostatně dělá Devon Price, vyučující sociální psychologie na několika vysokých školách v Chicagu, a začátku semestru rozesílá studentům dotazník, kam mohou uvést, jaké podněty v nich vyvolávají trauma.

„Pro vyučující je nemožné předpovědět spouštěče každého studenta a, upřímně řečeno, nikdy se mi za celou kariéru nestalo, že by někdo ze studujících předem požadoval či si nárokoval upozornění na specifický obsah. Co se mi však přihodilo, a to mnohokrát, bylo to, že za mnou přišli studenti s historií traumatu nebo duševním onemocněním, které něco spouštělo, a tito studenti pouze chtěli citlivě a diskrétně zažádat o upozornění na obsah poté, co se dozvěděli můj jasný postoj k němu. Takové žádosti byly vždy slušné a rozumné a nikdo ze studentů nikdy nepožadoval odstranění náročného materiálu ze sylabu,“ uvádí ve svém blogovém příspěvku Hey, University of Chicago: I am an academic. I am a survivor. I use trigger warnings in my classes. Here’s why. („Zdar, Univerzito v Chicagu. Pracuji ve výzkumu. Jsem přeživší. Ve výuce používám upozornění na obsah. Povím vám proč.“)

Pozor, kluzká podlaha

V České republice není toto téma příliš diskutované, nicméně někteří vyučující na potenciálně rozrušující obsah upozorňují. Jedním z nich je Barbara Oudová Holcátová, doktorandka religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity v Praze. V sylabu předmětu Feministické metodologie v religionistice je výslovně uvedeno u jednoho probíraného textu, že se zaobírá lékařským násilím, a pokud je pro někoho takové téma nezvladatelné, dohodne se s vyučující na náhradním úkolu, jelikož je jeho „psychické zdraví přednější“.

Na samotných přednáškách ale taková upozornění nedělá, jelikož je to podle ní „hůř proveditelné“. „Před záběry zabíjených zvířat varuji, ale třeba když v jedné přednášce asi čtvrt hodiny mluvím o ženské obřízce, tak mi přijde, že varováním je sám nadpis slidu, víc se moc udělat nedá,“ říká religionistka. Zároveň nechce povzbuzovat studenty v tom, aby při promítání odcházeli, jelikož by z toho podle ní mohlo vyplývat, že se jedná o méně důležitou část výuky.

Budeme-li však předpokládat, že studenti mají zájem o učení, podobná upozornění je neodradí, ale spíše jim pomohou se zorientovat ve výuce. Ostatně – kolik z nás se vyhýbá podlahám se značkami Pozor, kluzká podlaha a kolik z nás spílá, když tam není a uklouzneme?