Britové nechtějí vystudované „hladové“ umělce

Na anglických vysokých školách je zavedeno školné, britští studenti si však mohou zažádat o státní půjčku, kterou začnou splácet až v případě, přesáhne-li jejich roční výdělek rozhodnou částku. V případě, že absolvent přestane vydělávat (například se stane nezaměstnaným nebo nastoupí na rodičovskou dovolenou), splátky se přeruší. Dlužná částka se také nesplácí, odejde-li absolvent do starobního důchodu nebo není-li splacena do 25 let po absolvování školy. V případě nízkých výdělků tedy absolvent státu nevrátí peníze, které do něj investoval.

Zpropadené známky

Podle deníku Guardian leží na stole několik variant omezování míst, jednou z nich je zvýšení požadavků na známky u středoškolských závěrečných zkoušek, na jejichž základě jsou studenti v Británii přijímáni k vysokoškolskému studiu.

Návrh se setkal s kritickými reakcemi od vysokoškolských představitelů. „Bylo by od vlády odvážné a pošetilé, kdyby říkala dnešním středoškolákům, že na vysokých školách budou mít omezenější možnosti oproti svým starším bratrům a sestrám,“ řekl profesor Steve West, předseda britské asociace prorektorů Universities UK a zároveň prorektor Západoanglické univerzity v Bristolu, jejíž součástí je i Fakulta umění a designu.

Podobný názor má i Nick Hillman, ředitel think tanku Higher Education Policy Institute a zvláštní poradce vlády: „Obávají-li se ministři, že tvůrčí disciplíny nemají vyhlídky na dobré výdělky, předejte tuto informaci mladým lidem, ale neházejte jim klacky pod nohy, pokud se v těchto oblastech rozhodnou stát úspěšnými.“

Experti navíc varují, že známky u závěrečných zkoušek odrážejí socioekonomické zázemí studentů, tudíž nemají přesnou výpovědní hodnotu ohledně studijních předpokladů. Na veřejnost také unikly informace, že v případě, že by měl student u závěrečných zkoušek horší hodnocení než DDD (nejvyšší možná známka je A*, nejnižší F, které znamená neprospěch), neměl by na státní půjčku nárok.

A co pak budeš dělat?

Absolventi tvůrčích oborů se uplatňují v mnoha profesích. Například ti, kteří vystudují výtvarné umění, se kromě tradiční dráhy umělce mohou rozhodnout pro povolání arteterapeuta, kurátora, grafika, učitele apod. Podobné uplatnění naleznou i absolventi dalších uměleckých oborů, ať už hudebních, tanečních, divadelních, nebo literárních. Existuje také možnost si po bakalářském studiu rozšířit obzory magisterským studiem v příbuzném i odlišném oboru.

Za nízkými výdělky držitelů uměleckých diplomů stojí několik faktorů. Prvním z nich je povaha práce na volné noze, která s sebou nese rizika v podobě nepravidelných příjmů. Druhým je probíhající pandemická krize, během které byly z bezpečnostních důvodů zavřeny galerie, divadla, koncertní síně a další umělecké instituce. Utlumen byl také trh s tištěnými knihami.

V uměleckých profesích je také velký tlak na práci zdarma. Objednavatelé požadují po umělcích bezplatnou práci, často s příslibem zviditelnění, ke kterému ovšem nemusí dojít.

„Dokonce i když začneme vydělávat, málokdo z nás se svou prací uživí. Teoreticky si užíváme svobodu seberealizace, ale v takovém případě si musíme najít nějaký zdroj živobytí, který udrží jakoukoliv formu řemesla či umění, kterým jsme se oddali: herec, který uklízí, zpěvačka, která obsluhuje v restauraci, malíř, který je zaměstnancem galerie. Jsem spisovatel a mám štěstí, že jsem si našel práci jako novinář a výzkumník na částečný úvazek. Knihy mi vydělávají málo peněz, ačkoliv je ironií, že kdybych je nebyl napsal, nebyl bych si našel práci v tisku ani ve výzkumu,“ píše pro server The Art Newspaper Robert Hewison a poukazuje na problém s takzvanou prekarizací práce, kdy jsou lidé v produktivním věku nuceni vzít zavděk špatně placenou, neplacenou či jinak nevýhodnou prací, aby mohli později pracovat důstojně.

Prekérní práce se netýká ovšem jen umělců, ale i dalších profesionálů. Ve Velké Británii je toto téma předmětem veřejné debaty, tím spíše během krize, která zapříčinila výpadek v příjmech mnoha pracujících. Jak se s tímto problémem vyrovná vláda, není dosud jasné.