Výuka afroamerikanistiky je stará jako Pražské jaro

Afroamerikanistika je obor zkoumající kulturu Afroameričanů, tedy potomků Afričanů, kteří byli prodáni do otroctví v USA (nezaměřuje se tedy například na Američany, jejichž předkové v nedávné době svobodně emigrovali z Afriky nebo kteří jsou potomky otroků latinskoamerických). Zahrnuje studium jejich dějin, literatury, hudby, sociologie, náboženství a dalších aspektů tohoto etnika. Z toho vyplývá, že se nejedná o studium sociální práce, byť mohou některá pracoviště uznávat studentům předměty tohoto oboru.

Výzkum na tomto poli se samozřejmě uskutečňoval už dávno předtím, než se objevila jeho první katedra; vzpomeňme například na antropologa Allisona Davise, prvního Afroameričana, který roku 1942 získal akademickou pozici na dobu neurčitou na převážně bělošské univerzitě (na Univerzitě v Chicagu), nebo na prvního afroamerického držitele doktorátu z Harvardovy univerzity, historika a sociologa W. E. B. Du Boise, jehož texty se dodnes na afroamerikanistice probírají.

Pestrá směsice pohledů

Studijní program afroamerikanistiky bývá obvykle realizován na katedrách afrikanistiky, které jej leckdy nabízí právě spolu s afrikanistikou, tedy studiem afrických kultur. Některé školy nabízejí namísto nich program s anglickým názvem Africana studies, tedy studium celé africké diaspory, nejen v USA, ale i v Karibiku, Latinské Americe, Evropě a dalších regionech světa. Nicméně díky propojenosti etnik subsaharské Afriky a africké diaspory je studium velmi podobné a není překvapením najít na programech pod různými názvy tytéž předměty jako jinde.

Pro ty, kteří jsou s dějinami (afro)amerikanistiky obeznámeni, to ovšem není nijak překvapující; již v polovině 19. století se zrodila myšlenka panafrikanismu, tedy myšlenkového směru, podle nějž mají lidé afrického původu stejné zájmy a měli by se sdružovat. „(…) nemělo by být žádným překvapením, že nucené přemístění lidí v prostoru povede k vyčerpávajícímu hledání původní rovnováhy, k družení společenského celku, v kterém se v nejvyšší možné míře napravují chyby, hojí rány a vrací důstojnost,“ píše Michael A. Gomez ve své studii Of Du Bois and Diaspora: The Challenge of African American Studies.

Na druhou stranu se objevují kritické hlasy přímo z komunity černošských intelektuálů, které poukazují na odlišnou životní zkušenost různých lidí afrického původu. Nejde však jen o rozdíly mezi jednotlivými etniky a národnostmi, nýbrž i o rozdíly mezi pohlavími, genderovými identitami a sexuálními orientacemi.

Mají-li tedy afroamerická studia splnit svůj účel, musí se nevyhnutelně zabývat i svým vlastním průnikem se studii genderu a sexuality. V roce 1998 vydal literární teoretik Dwight A. McBride text s názvem Can the Queen Speak? Racial Essentialism, Sexuality and the Problem of Authority, v kterém rozebírá omezenost výuky afroamerikanistiky, kterou sám zažil: „(…) mé učivo tvořily osnovy afroamerických studií, v kterých se nekonala žádná vážná ani déletrvající diskuze o specifičnostech afroamerických gayů a leseb; a stále mám pocit – i nyní, když píšu tento text –, že z vysilujících problémů a frustrace z nutnosti používat diskurz o rase, v kterém jsme bez problémů pravděpodobně přijali zvyk používat ‚černošskou komunitu‘ jako jeho jednotku, vzešlo celkové odloučení černých leseb a gayů.“ Jinými slovy: Přílišný důraz na homogenizaci vlastní skupiny vedl nakonec k jejímu rozštěpení.

V dnešní době je už ale propojování disciplín běžné, a tak na některých amerických vysokých školách najdeme například nabídku certifikátu z afroamerických genderových studií nebo předmětů zaměřených na sexualitu černochů.

Kdo má učit?

Předmětem diskuze ovšem není jen otázka, co se bude v rámci afroamerikanistiky vyučovat, ale i kdo ji bude vyučovat. Vzhledem k dějinám této disciplíny není překvapující, že se vyučuje z afrického pohledu, respektive z pohledu afrických diaspor, a proto mezi vyučujícími převažují právě Afroameričané. Ve třídách však nebývá problém najít studenty, dokonce i vyučující, jiných etnik, i nečernošských. Vyvstává pak otázka: Nedojde v této disciplíně k vytlačení samotných Afroameričanů?

„Bílí učitelé musí učit afroamerické dějiny. Ne proto, že bychom to dělali nějak zvlášť dobře, nýbrž proto, tvoříme 80 procent zaměstnanců na veřejných základních a středních školách v zemi a nemůžeme se spoléhat své nebílé kolegy, že tuto práci udělají za nás,“ argumentují afroamerikanisté Daniel P. Tulino, Greg Simmons a Brianne R. Pitts.

Filozof Molefi Kete Asante na totéž téma napsal v roce 1993 podobnou úvahu: „Jakýkoliv vyučující, jehož pohled je utvořen afroamerickými zájmy, by mohl učit afrocentrické dějiny. (…) Může německý učitel učit dějiny židovského holocaustu? Jsem si jist, že odpověď zní ano ze stejných důvodů, z jakých je možné, aby běloch učil afroamerické dějiny. Zdali by mohl učit dějiny židovského holocaustu nacista, je jiná otázka. Ta se týká intelektuální pozice, společenského zaměření a práce na vlastní morálce.“

Česká stopa

Rozvoj duševních schopností a mezikulturní porozumění nejsou jen devizou vyučujících, ale i absolventů tohoto programu. V porovnání s jinými programy zaměřenými na studium jiných kultur na školách mimo USA mají absolventi výhodu v tom, že v americkém vzdělávacím systému se příprava na některé profese (lékařství, právo…) realizuje až na magisterském stupni. Jinými slovy: I člověk s bakalářským titulem z afroamerikanistiky má možnost se stát lékařem nebo advokátem, aniž by musel podstoupit rekvalifikaci.

Afroamerická studia se na žádné české vysoké škole nevyučují, to ale neznamená, že neexistuje cesta, jak se k nim v České republice dostat. Afrikanistika se sice na Univerzitě Karlově přestala vyučovat a na Univerzitě v Hradci Králové se zaměřuje na politologii, nicméně k afroamerické kultuře mohou dostat studenti anglistiky nebo amerikanistiky v rámci literárních, historických nebo lingvistických předmětů. Stejně tak se některým specifickým tématům (jazz, hip-hop, černošské církve apod.) mohou věnovat i studenti obecné muzikologie či religionistiky.