Můžeme pomoci studentům s postižením intelektu rozbít skleněné stropy

Když byl Daniel Castellanos malý, na psychiatrii mu předpověděli, že se „pravděpodobně nikdy nenaučí mluvit, natož číst a psát“. O dvě desetiletí později získal Daniel ocenění pro zaměstnance roku od Asociace restaurací a ubytovacích zařízení v Pensylvánii za svou práci kuchaře v oblíbené restauraci v Lancasteru, přičemž porazil dvacet dalších nominovaných z celého amerického státu.

Daniel tuto práci získal po absolvování Univerzity v Millersvillu, kde se účastnil integrovaného studijního programu, inkluzivní postsekundární iniciativy pro mladé dospělé s postižením intelektu. Na promoci dokonce pronesl zahajovací řeč a sdělil přítomným: „Nezáleží na tom, co vám druzí říkají, že nezvládnete. Důležité je, že máte naději ve svém srdci.“

Danielův příběh je toho jistě důkazem – a ukazuje, co je možné, když vysokoškolská instituce zaujme skutečně inkluzivní přístup k přijímání studentů. Otázkou již není, zda by se studenti s postižením intelektu měli zapsat na vysokou školu, ale jak mohou vysoké školy změnit předpisy a praxi, aby jim zajistily úspěch.

Kde je vůle, tam je cesta

Jako pedagožka a výzkumnice, která se celou svou kariéru věnuje designu, implementaci a evaluaci podpory pro osoby se zdravotním postižením (Meg), a jako rodič dítěte se zdravotním postižením, který se celou svou kariéru věnuje vzdělávání (Ann), se domníváme, že takové uznání je nejen vítané, ale také dorazivší pět minut po dvanácté.

Univerzita v Millersvillu je jednou z několika institucí, které v uplynulém desetiletí využily finanční prostředky z Úřadu pro postsekundární vzdělávání amerického ministerstva školství k vytvoření, rozšíření nebo posílení inkluzivních zkušeností s vysokoškolským vzděláváním pro osoby s postižením intelektu. Tyto instituce pomohly dokázat, že se takoví studenti mohou nejen zapsat do vysokoškolských programů a dokončit je, ale také získat další dovednosti, které vedou ke skvělým výsledkům na pracovním trhu.

Tranzitní a postsekundární programy pro studenty s postižením intelektu (TPSID) využívají principy univerzálního designu k vytvoření inkluzivního vzdělávacího prostředí pro studenty. Programy uplatňují tyto principy, aby naplnily potřeby studentů s postižením intelektu prostřednictvím návrhů předmětů i poskytováním úprav pro výuku. Jedná se o přístup, jehož cílem je zpřístupnit učení všem studentům. Důležité je, že to znamená, že studenti s postižením intelektu nejsou segregováni v samostatných speciálních vzdělávacích programech, ale že jsou na univerzitě integrováni ve všech směrech.

Předměty, které studenti v programu navštěvují, jsou plně integrované, což znamená, že se jich účastní studenti s intelektovými postiženími i bez nich. Uvedené instituce jim zajišťují podporu, kterou potřebují k tomu, aby se jim dařilo ve všech aspektech vysokoškolského studia, a to poskytováním služeb peer mentoringu, jež nabízí sociální, akademickou a pracovní podporu. Vyučující a zaměstnanci institucí s těmito inkluzivními programy obzvlášť věnují pozornost potřebám přístupnosti svých studentů. Do svých kurzů začleňují flexibilitu a podporují studenty v tom, aby sami hájili svá práva.

Výrazná podpora zaměstnanosti

Důkazy o dopadu na zaměstnanost vypadají slibně, a to jak v průběhu programu, tak po jeho ukončení. Nastupující studenti mají často málo pracovních zkušeností – 57 % studentů, kteří byli zaměstnáni v době, kdy byli zapsáni do programu TPSID, nikdy předtím nemělo placené zaměstnání. Téměř 60 procent respondentů výsledného průzkumu uvedlo, že rok po absolvování programu TPSID ho získali. Dva roky po ukončení programu uvedlo 66 % respondentů, že má placenou práci. To je významné vzhledem k tomu, že jen třetina všech dospělých s postižením intelektu si najde práci.

Instituce navíc zjišťují, že toto úsilí pomáhá všem studentům, nejen těm s postižením intelektu. Jak řekl jeden z vyučujících: „Potřebu přístupu mají všichni studenti.“ Toto inkluzivní smýšlení přesahuje zdi učeben a studenti se zapojují do všech aspektů vysokoškolského života.

Na vysokých školách v USA studuje více než 6 000 studentů s postižením intelektu. Stejně jako jejich spolužáků bez postižení intelektu jsou i cíle těchto studentů v oblasti vzdělávání velmi rozmanité. Někteří se věnují studiu na vysoké škole, ať už jsou na ní formálně zapsáni, či nikoliv, jiní aby si rozšířili znalosti v určitém oboru nebo předmětu, zatímco mnozí další spojují své studijní úsilí s kariérními cíli, získávají kredity za předměty a účastní se stáží, které jim pomáhají v dosažení dlouhodobého plánu.

Například student na Státní univerzitě ve východním Tennessee se zajímal o práci v oblasti bezpečnosti. Navštěvoval kurzy trestního řízení, aby získal znalosti a dovednosti týkající se této profese, a stínoval školního strážníka (pracovní pozice běžná v USA, jejímž smyslem je dohled nad dodržováním zákonů na vysokoškolských kampusech, pozn. překl.), aby lépe pochopil praktické aspekty bezpečnostní práce. Student se dozvěděl, jak probíhají hlídky a jak je důležité navázat vztah s lidmi v oblasti, pro kterou pracuje.

Souvislost mezi přístupem k vysokoškolskému vzdělání a dlouhodobou zaměstnaností je silná. U lidí s postižením intelektu, kteří získali postsekundární vzdělání, je větší pravděpodobnost, že budou zaměstnáni a pobírat vyšší mzdu než ti, kteří tohoto vzdělání nedosáhnou.

Vytyčují cestu ostatním

Vysoké školy se stále rozvíjejí, co se týče schopnosti reagovat na potřeby různých a v některých případech i netradičních studentů. Prostřednictvím strategického plánování se mnoho vysokých škol zabývá otázkou, jak lépe řešit rovnost a diverzitu zapsaných studentů. Zapojení těch s postižením do popsané snahy může významně změnit přístupnost a přinést úspěch pro všechny studenty s postižením, včetně těch s postižením intelektu.

Aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků, měly by vysoké školy začít tím, že nabídnou stávající služby a podporu všem studentům, nikoliv vytvářet samostatné systémy, struktury nebo třídy pro studenty s postižením intelektu. Vedoucí pracovníci škol mohou začít otázkou: „Co nabízíme ostatním studentům a jak to lze rozšířit, aby to odpovídalo jejich potřebám?“

Pro generace studentů vysokoškolské vzdělání vytvořilo cestu k lepší budoucnosti, zvýšilo jejich vzdělávací schopnosti, připravilo je na kariéru a rozvinulo jejich potenciál pro úspěšnější život v dospělosti. Jedincům s postižením intelektu by měly být poskytnuty stejné příležitosti ke studiu a úspěchu jako všem ostatním studentům. Vytvoření individualizovaných, udržitelných a inkluzivních cest k vysokoškolskému vzdělávání a v jeho průběhu je nejen možné, ale také skutečné. A díky tomu jsme na tom všichni lépe.

Meg Grigal a Ann Werbach

Z anglického originálu We can help students with intellectual disabilities shatter glass ceilings přeložila Ivana Recmanová.

Poznámka překladatelky: V ČR v současnosti neexistuje analogický program k americkému TPSID. Podle výzkumu Jitky Nelb Selické, Evy Brabcové a Jana Marvana z roku 2012 byli někteří vysokoškolští vyučující toho názoru, že „studenti s poruchami učení či s mentálním postižením ‚nemají na [vysoké] škole co dělat‘“ (str. 124). Žáci, učni a studenti, kteří mají jakékoliv postižení, se podle zákona č. 561/2004 Sb. mohou vzdělávat v tzv. běžných školách a od roku 2016 mají nárok na určené kompenzační pomůcky hrazené ze státního rozpočtu, a to na základě novely zákona č. 82/2015 Sb.