Selhání je v pořádku, kreativní učitel experimentuje

S Danem se scházíme nedaleko jeho školy. Je mlhavý chladný večer a my se při rozhovoru vydáváme na procházku pražskou Stromovkou. Danovi jsem se ozval kvůli jeho aktivitě na sociálních sítích, kde sdílí úspěšné i neúspěšné novinky, které ve třídě zkouší. Třeba toto je jeho závěrečná otázka v testu ze zeměpisu: „Máš před sebou cestu do Asie. Jak se budeš připravovat? Na co si budeš dávat pozor?“ V rozhovoru na DVTV Dan zase popisuje, jak zrušil poznámky a chce od žáků, aby ho hodnotili. Náš rozhovor má proto jediné téma: kde se v učitelích podobné nápady berou a jak jim jít naproti.

Dane, považuješ se za kreativního? Jakou má roli kreativita ve výuce?

Myslím, že ano. Kreativita je pro mne motorem toho, co dělám. Třeba na vysoké jsem měl vždy potřebu dělat věci jinak, aby každá moje seminárka byla odlišná od předchozí. Kreativitu vnímám jako neustálé hledání nových směrů. Popsal bych to ale spíš jako vymýšlení blbostí a blbin. Kreativní je pro mne i dítě ve třídě, které sice udělá úkol stejně, jako ho udělalo jiné dítě před rokem, ale je jiné samo vůči sobě. Stejně jako si myslím, že kreativní učitel je i ten, který nabere příklady dobré praxe od jiných a zkopíruje je. Protože udělal něco jinak, než jak byly věci zaběhlé.

Mluvíš o svém blbnutí při hledání nápadů. Jak to vypadá a co je výsledkem?

Výsledkem je, že člověk udělá něco jinak. Třeba v přípravě hodin jako houba nasávám inspiraci. A pak to všechno zužitkuji. Ten moment kreativity však ale přichází třeba při čištění zubů nebo cestou do schodů nebo ve sprše. Najednou si řeknu: „Hej, já to udělám dnes jinak!“ Stalo se mi, že jsem cestou do školy ve vlaku četl o Sýrii a najednou mne napadlo celou hodinu překopat.

Kde se vzal ten moment? Je to spíš o procesu nasávání nové inspirace nebo náhlém „Aha!“ momentu, který jsi dostal třeba právě cestou ve vlaku?

Nevím. Myslím si ale, že celkové nastavení je důležité. Znám lidi, ke kterým také takové momenty přicházejí, ale ti si v tu chvíli třeba řeknou, že by to bylo moc těžké, že na to nemají čas. Nebo se bojí, že to nebude fungovat. Ano, člověk tomu musí být otevřený a nastaven experimentování a musí mít určitou odvahu. Odvaha je silné slovo, ale vlastně mě nenapadá jiné. Ve chvíli, kdy učitel zkouší něco nového, tak je tam samozřejmě velké riziko selhání. Učiteli se nemusí podařit přenést nápad z přípravy do praxe a stejně tak se nemusí trefit do situace žáků. A to je v pořádku.

Na jaké výsledky jsi potom nejvíce pyšný?

Jsou to ty hodiny, kdy se jede přes přestávku a žáci si toho ani nevšimnou. Když je ve třídě ruch a děti jsou v tématu ponoření. Zvlášť ti, co normálně zapojení nejsou. V jedné třídě se to stane třeba v 10 hodinách za celý rok.

A jsou to ty hodiny na které jsi přišel s dobrým nápadem? Kde sis dal daleko víc práce s přípravou?

Moje zkušenost je taková, že tě děti vždy překvapí. Naučil jsem se, že i když si myslím, že mám geniální nápad, který všechny vystřelí do stratosféry, tak to může pohořet. A je to v pohodě. Z toho se pak musím učit já a vlastně si analyzovat, jestli to bylo prostě tím, že jsem to blbě vysvětlil, nebo jestli na to nebyla nálada. Někdy se naopak stane, že člověk hodí nějaký jednoduchý nápad, za který se skoro stydím, a ono to funguje.

Jak to vypadá u vás na škole? Pomáhá ti školní atmosféra být lepším učitelem?

Na Strossu je super klima. Na některých školách, a jsou i v Čechách, jsou veliké kabinety, kde se potkávají učitelé a to je fakt super. My jsme jako druhý stupeň rozstrkaný ve třech kabinetech. A i přesto se s těmi lidmi tolik nepobavíš. To co se mi ale na naší škole líbí, je, že sdílení je podporované a je pro něj vytvořený časoprostor. Jednou za 14 dní pořádáme tzv. „Dobrý ráno na Strossu“, kdy se sejdou všichni učitelé, vedení zajistí koláče, kafe a tak a jeden učitel mluví o své inspiraci nebo vypráví, kde byl. Já jsem třeba mluvil o školách na Islandu.

Hele! To jsou moji bývalí žáci.

Těmito slovy přeruší Dan náhle povídání o své škole. „To není možné, pan učitel Pražák!“ odpovídá z dálky jeden ze skupinky studentů. Dáváme se s nimi do řeči. Dan má se svými bývalými žáky velmi blízký vztah a tak se hned po připomenutí, že mu nemusí vykat, bavíme společně o distanční výuce na průmyslovce nebo obchodce (kam někteří nastoupili po základní škole), ale i nových učitelkách na Strossu nebo Danově přítelkyni. Teprve když si vzpomeneme, že je celá konverzace stále nahrávána, rozloučíme se a pokračujeme s Danem v procházce.

„Tykáš si se svými žáky?“ navazuji na nečekané setkání. Dan vysvětluje, že tykání bývalým žákům nabídl hned po předání závěrečného vysvědčení a snaha o blízkost s dětmi je pro něj důležitá. To ostatně dokládá o chvilku později: „Hrál jsi LoLko i s dětmi?“ ptám se, když se naše konverzace stočí k počítačovým hrám. Hrál. A jeho studenti mu klidně psali, že Dana „potáhnou“. Termín, co se v LoL (hra League of Legends) používá, když silnější hráč pomáhá slabšímu. Dalo by se tak říct, že Dan vede děti ve třídě, oni jeho zase v počítačových hrách. Má to i svou symboliku. Dan v rozhovorech často opakuje, že dětem jen ukazuje cestu. Jako průvodce jim pomáhá, aby látku sami pochopili a přišli na to, jak věci fungují. I učitel se však má stále co učit. A v mnohém očividně i od svých žáků – pro Dana nejenom při zpětné vazbě na své nápady, se kterými přichází do třídy, ale i třeba i při víkendovém odpočinku za počítačem.

O Danově vymýšlení nových nápadů se bavíme ještě notnou chvilku. Ptám se ho, kde všude načerpává inspiraci. Na to odkazuje na svou „osobní vzdělávací síť“ (PLN – z anglického Personal learning network). Jedná se o termín zpopularizovaný v nedávné době nadací Billa a Melindy Gates. Ti viděli v síti osobních propojení mezi učiteli veliký potenciál na zlepšení výuky a tak PLN hojně podporovaly. V Danově síti jsou prý další učitelé, se kterými se seznámil na Facebooku, kolegové ze školy, ale třeba i sociální síť Pinterest, kde mnoho učitelů sdílí své materiály.

(Rozhovor se uskutečnil v roce 2021)