Film pro všechny, kdo to se studiem umění myslí vážně

Jedno upozornění na úvod: recenze obsahuje vyzrazení obsahu. Přijímací řízení na jakoukoliv výtvarnou školu v České republice je opředeno mýty, pověstmi, zkazkami a tvrzeními, jejichž pravdivost je pro člověka zvenčí těžké ověřit: „Musíš si zaplatit drahé přípravné kurzy na té škole, aby si tě vyučující všimli, jinak o tebe nebudou mít zájem“, „Kamarádka nádherně kreslí, ale místo ní vzali kluka, který akorát posprejoval zeď“ a podobně.

Ani Akademie výtvarných umění, pražská instituce, která již 220 let vzdělává budoucí výtvarníky a tradičně přijímá ke studiu méně než 20 % uchazečů, není této reputace ušetřena, přesto, nebo možná právě proto, se rozhodla poodhalit zákoutí onoho výběrového procesu, který jinak není veřejnosti přístupný. Tvorby dokumentu se zhostili režisérka Adéla Komrzý (mezi jejíž filmy patří i loňská Jednotka intenzivního života) a režisér Tomáš Bojar (letos mu vyšel snímek Good Old Czechs), kteří mají oba za sebou studium na Karlově Univerzitě, v případě Adély Komrzý i na FAMU.

Taková normální škola

Dokument byl natáčen metodou nezúčastněného pozorování z pohledu zaměstnanců AVU. To znamená, že jeho tvůrci do děje nijak nezasahovali ani nezpovídali protagonisty v rámci rozhovorů, byť samozřejmě nemůžeme vyvrátit, že by se vyučující nebo uchazeči chovali za nepřítomnosti kamer úplně jinak. Stejně tak se nám promítá sonda do života instituce, nikoliv do života uchazečů; nevíme tedy, kdo přesně jsou lidé, kteří o přijetí usilují, kolik je jim let, odkud jsou nebo pokolikáté se na školu hlásí. Dokonce ani v závěru dokumentu se nedozvíme, kdo nakonec byl nebo nebyl přijat.

Hned v první scéně sledujeme vstupní místnost z pohledu vrátné či recepční, která posílá uchazeče s výtvarnými pracemi do správné místnosti ještě dříve, než se stihnou na ni zeptat, a dává se do small talku se zaměstnanci školy. Skoro se zdá, jako by se nic zvláštního neodehrávalo, přestože začíná klání o přijetí ke studiu.

Výtvarné umění je široký pojem, a tak vyučující rozhodují o postupu do druhého kola nad různými pracemi: komiksy, malbami, záznamy na videu…, přičemž se nevyhýbají nevybíravým soudům o autorech či jejich pracích („to je psycho“). Kdekdo by si v tomto okamžiku nejspíš pomyslel něco o do sebezahleděných umělcích, když však přijde scéna s kunsthistoriky, kteří ve druhém kole hodnotí testy z dějin umění (a kteří se od vyučujících-výtvarníků liší větší, na první pohled patrnou genderovou nerovností a nošením svátečních oděvů), a uslyší od nich smích na adresu uchazečů, kteří se snaží zápasit s definicí baziliky a náplní práce historika umění, zjistí, že toto není problém pouze jedné sorty kantorů.

Excentričtí vyučující i studenti

Na druhou stranu, bylo by nefér AVU odsoudit jako místo plné reptiliánů, kteří se snaží zájemce o studium co nejvíc psychicky odrovnat. Jednak se vedení Ateliéru nových médií II snaží uchazečům pobyt na přijímacích zkouškách co nejvíce zpříjemnit (byť pro okolní svět zvláštními metodami) a zároveň jako jediné v celém dokumentu explicitně pojmenovává systémové překážky, s nimiž se uchazeči (či spíše uchazečky) musejí potýkat, jednak je těžké nepodlehnout skepsi, jestliže už podvacáté během jednoho dne slyšíte od zájemců o studium pořád dokola tytéž fráze („dělám to, protože to tak cítím“, „domnívám se, že jsem výrazná osobnost“ nebo „chci uměním zlepšit svět“), dotyční jsou schopni si v rámci svých projevů protiřečit nebo prostě netuší, co říct. Nicméně i osoby z řad uchazečstva, které se ve snímku objevují jako ty průbojné a sebevědomé, občas působí jako parodie na generaci Z („myslím, že by se mělo zakázat kouření na ulici, protože to škodí zdraví, ale to, že kouření zabíjí lidi, je zase dobré pro přírodu“).

Leckdo si nejspíš potvrdí předsudky o AVU a výtvarných školách obecně, nicméně tento problém se netýká pouze jich; ostatně, autorka této recenze absolvovala řadu výběrových řízení mimo výtvarné umění jako uchazečka o práci i jako součást výběrové komise a může konstatovat, že bizarní poznámky a otázky hodnotitelů nejsou doménou jen uměleckých institucí. Kdo nevěří, může si zadat do internetového vyhledávače „10 nejdivnějších otázek od personalistů na pracovním pohovoru“ nebo podobná hesla. Akademie nakonec tedy není kontrakultura, nýbrž produkt kultury, v níž žijeme.

Příprava na tvrdý život umělce

Diváci i čtenáři by se také mohli zeptat, proč škola dosud neupustila od tohoto podivného přijímacího rituálu, v rámci něhož musejí uchazeči před přijímací komisí bůhvíproč nahlas zařvat, když i jeden vyučující přiznává, že se na AVU dostal až na popáté. Odpověď najdeme právě v dokumentu: Studium na této škole trvá šest let a je spojeno nejen s vlastní tvorbou, nýbrž i jejím hodnocením ze strany vyučujících a spolužáků. Pokud se absolventstvo rozhodne ve výtvarném umění setrvat i po promoci, bude si muset zvyknout na ještě tvrdší kritiku ze strany galerijních kurátorů, recenzentů výstav a široké veřejnosti. A to sem ještě nezapočítáváme dilema, zdali je lepší se vydat cestou komerce a konzumu, která zaručuje větší jistotu stabilního výdělku, nebo dráhou nikým nespoutaného umělce, který si možná sotva vydělá na chleba.

Možná by se někdo mohl zeptat, zdali jsou tedy příslušníci učitelského sboru, kteří se pohoršují nad tím, když si někdo splete Máří Magdalenu a Marii Terezii, z Marsu a naopak uchazeči, kteří prožívají klimatický žal, z Venuše. Realita je taková, že obě skupiny mají jedno společné, a to neustálý boj s vchodovými dveřmi, nad nimiž bdí oči recepčních, které hodnotí nikoliv práci uchazečů, nýbrž jejich samotný vzhled a identitu. Jak praví jeden český bonmot: Vrátný (bez ohledu na gender) je nepsaným ředitelem budovy. V dobrém i zlém.