Jak začlenit zahraniční žáky do výuky a jak sledovat jejich pokroky?

Tento text vychází z britské praxe a britského dokumentu Národní strategie podpory začleňování nově příchozích žáků do školní výuky.

Adekvátní úroveň jazyka

Pro nově příchozí žáky s odlišným mateřským jazykem slouží v rámci britského školství jako podpora nástroj Nastavení kritérií hodnocení žáků (anglicky: AfL – Assessment for Learning). Pomáhá s žáky sdílet učební cíle a kritéria úspěchu a poskytuje jim zpětnou vazbu k procesu učení se zaměřením na identifikaci dalších kroků ve výuce a jejich naplnění. Učitelé by měli zajistit, aby žákům s angličtinou jako druhým jazykem byly v rámci školní třídy sdělovány jak učební cíle, tak kritéria úspěchu a zpětná vazba ve srozumitelné a pro ně přístupné angličtině.

Je také nezbytné sbírat informace nejen o pokrocích žáků s odlišným mateřským jazykem ve výuce podle učebních osnov, ale i o jejich pokrocích ve výuce druhého jazyka. Učitelé mohou (právě v rámci procesu nastavování kritérií hodnocení žáků s odlišným mateřským jazykem) pro identifikaci silných stránek a oblastí rozvoje ve druhém jazyce využívat strategie typu:

• pozorování,
• dotazování (rozhovor),
• pořizování audionahrávek spontánního mluveného projevu žáka (průběžný sběr v čase),
• analýza mluveného projevu žáka,
• analýza psaného projevu žáka.

Výše uvedené v kombinaci s průběžným hodnocením a sumativním hodnocením by mělo sloužit k informování žáků ohledně plánování a výuky.

Je důležité sledovat, jakým způsobem se žáci s odlišným mateřským jazykem projevují při řešení různých skupinových nebo samostatných úkolů, jak komunikují a reagují při interakci se spolužáky a dospělými, jak reagují na případné úspěchy a neúspěchy. Na základě toho lze vytvořit ucelenou představu o samotném žákovi (o jeho schopnostech, jak efektivně se zapojuje do výuky) a možných strategiích v přístupu vůči němu.

Tohle si nahraju

Významným zdrojem pro analýzu pokroků a konkrétní jazykové úrovně ve druhém jazyce žáka jsou již výše zmíněné audionahrávky spontánního mluveného projevu žáka či jeho písemné záznamy, a to jak během výuky různých předmětů, tak v běžných sociálních situacích. Při pořizování záznamů je však důležité, aby měl žák v rámci plánovaných aktivit možnost v dostatečné míře či stupni náročnosti (rozsah slovní zásoby apod.) používat druhý jazyk. Porovnání mluveného a psaného projevu žáka s odlišným mateřským jazykem je užitečné zejména pro průběžné hodnocení vývoje jazyka a pro stanovení cílů v rámci učebních osnov.

K nahrání vzorku jazyka může dobře posloužit  například program Audacity (jak motivovat žáka ke spolupráci při nahrávání viz text v rámečku). Audionahrávky se často sestávají z minimálně 50–100 slovních projevů žáka. Jsou klíčové pro individuální hodnocení jazykové úrovně žáka (ve druhém jazyce) a umožňují pedagogovi shromažďovat různé typy údajů. Pedagog může u žáka s odlišným mateřským jazykem hodnotit například:

• délku slovního projevu,
• slovní zásobu,
• syntax (slovosled, skladba slov ve větě),
• sémantiku (významosloví, informace předávané prostřednictvím jazyka),
• morfologii (tvarosloví: např. skloňování, časování…),
• pragmatiku (praktické a účelné využívání řeči),
• vypravěčské schopnosti,
• porozumění aj.

Na co se zaměřit

Následující přehled kritérií, na která by se měl pedagog (po pořízení audionahrávek) zaměřit, vychází z volně dostupného dokumentu Language sample checklist (česky: Přehled kritérií pro analýzu záznamu mluveného projevu žáka):

1. Používané typy vět:

• jednoduché/složené,
• záporná tvrzení,
• tázací, oznamovací, rozkazovací, přací,
• se správným / chybným slovosledem,
• v rámci tvorby vět využívání jednotlivých slovních druhů: např. spojek, příslovcí,
• dále užití jednotlivých druhů časů, vedlejších vět, trpného rodu aj.

2. Průměrná délka mluveného projevu (anglicky: Mean Length of Utterance – MLU)

Je měřítkem jazykové produktivity u dětí. Tradičně se vypočítává tak, že se sesbírá 100 mluvených projevů dítěte a počet morfémů se vydělí počtem projevů. Vyšší délka projevu znamená vyšší úroveň jazykových znalostí. Metoda je vhodným ukazatelem pro možné vady řeči a je využívána mj. u dětí s autismem.

3. Morfologie (tvarosloví):

• skloňování slov
• používání množného čísla
• používání předložek
• používání časů (minulý, přítomný, budoucí…)
• Používání zájmen:
  • osobních (příklad: já, ty, on, ona, ono) „U osobních zájmen je zpravidla morfologicky odlišeno podmětové a předmětové užití, a to dokonce i v jazycích, které nepoužívají skloňování – např. anglické I (já) – me (mě). U předmětového užití se navíc často rozlišuje důrazová a nedůrazová forma – srov. angl. me – myself, nebo české mu – jemu.“
  • přivlastňovacích (příklad: můj, tvůj, jeho, její),
  • vztažných (příklad: kdo, co, jaký, který, čí, jenž),
  • zvratných (příklad: si, se) a dalších.

4. Vyprávění dítěte:

• samostatně vypráví příběh anebo převypráví určitý pohádkový příběh/knihu,
• popíše jednotlivé postavy,
• popíše děj, problém a jeho řešení,
• popíše řazení jednotlivých částí za sebou,
• využívá tzv. „referenční vazby“ zvyšující plynulost příběhu: pravidelně odkazuje k tomu, co již bylo v příběhu zmíněno. Připomíná např. hlavní téma, tedy to, co je v příběhu už známé, a také co je v něm nové (proces odkazování na jiné položky v příběhu zvyšuje soudržnost příběhu tvořením vazeb),
• používá při vyprávění příběhu tzv. „časové značky“ (jedná se o použití příslovcí času ke zvýraznění nejdůležitějších posunů / zlomů v příběhu anebo k označení míst v příběhu, kde příběh výrazně plyne),
• prokazuje mylné, a nebo naopak správné porozumění příběhu,
• demonstruje pochopení tzv. „teorie mysli“ (dítě je schopné uvažovat o své vlastní mysli a mysli druhých lidí; je proto schopno vykládat lidské chování účelným způsobem; je také schopno vysvětlit, předvídat a ovlivnit chování druhých lidí, 
• demonstruje pochopení tzv. „falešného přesvědčení“ (děti si uvědomují, že jiní lidé mohou mít odlišné názory než ony samy; chápou, že jiný člověk může věřit něčemu, o čem ony samy ví, že není pravda, a umí také předvídat, že daná osoba bude jednat na základě svého falešného přesvědčení; dítě dále také chápe rozdíl mezi realitou a zdáním).

5. Pragmatika řeči dítěte:

• používá pozdrav,
• přiměřeně přebírá iniciativu v rozhovoru,
• dokáže samostatně začít konverzaci,
• používá přiměřený tón hlasu a prozodii (zvukové vlastnosti jazyka, které se uplatňují na vyšší úrovni, než je hláska: slabika, přízvuk, tón, intonace neboli melodie, frázování a rytmus),
• dokáže udržet předmět hovoru,
• mluvený projev doplňuje přiměřenou neverbální komunikací,
• chápe a používá obrazný jazyk (metafory…),
• klade doplňující otázky, aby lépe a přesněji porozumělo, co se mu sděluje,
• je schopné v procesu komunikace přiměřeným způsobem upoutat pozornost druhých lidí (umí se prosadit, dát najevo, co potřebuje, dát najevo, pokud jej něco zneklidňuje…).

(Zájemci, kteří by rádi získali podrobnější informace, lze odkázat na dokument Dokonalost a radost: Vyučování a studium – bilingvní žáci v prvních ročnících, Díl 1, Plánování a hodnocení jazyka a učení (Anglicky: Excellence and Enjoyment: learning and teaching for bilingual children in the primary years, Unit 1, Planning and assessment for language and learning, DfES 2132-2006DCL-EN).

Autorský tým APIV B (Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi). Tento text vznikl z výstupů k dané problematice na webu Zapojmevšechny.cz, který je praktickým průvodcem společným vzděláváním. Projekt APIV B realizuje Národní pedagogický institut České republiky a je spolufinancován EU.