Školy pro ženy razily dívkám cestu za vzděláním. Existují dodnes

V roce 2016 způsobil kontroverzi výkonný předseda americké zpravodajské sítě Breitbart News Stephen K. Bannon, který byl v tu dobu zároveň vedoucím prezidentské kampaně Donalda Trumpa: „Ženy, které povedou tuto zemi, budou prorodinné, mít manžely a milovat své děti. Nebude to parta leseb, které přišly ze Sedmi sester v Nové Anglii. Levice z toho šílí a proto nenávidí tyto [prorodinně zaměřené] ženy.“

Jeho výrok totiž ztělesnil esenci představ o historicky ženských vysokých školách v USA: že studentky jsou homosexuální orientace, odmítají (tradiční) rodinu a podporují levicovou politiku. Jaké jsou ale takové školy ve skutečnosti?

Ani dívčí, ani čistě ženské

Hned na úvod je třeba si ujasnit několik termínů. Pro vysoké školy, na kterých se historicky vzdělávaly a dodnes vzdělávají ženy, se používá několik termínů, například dívčí univerzity nebo ženské vysoké školy.

V první řadě je mnohými odmítán přívlastek „dívčí“, jelikož se na těchto školách – stejně jako nejspíš na jakékoliv vysoké škole na světě – vzdělávají především dospělí lidé, leckdy i poté, co oslaví třicetiny, čtyřicátiny nebo i vyšší věk. Ne všechny z těchto institucí jsou také školami univerzitního typu.

Zatímco v roce 1960 fungovalo v USA více než 200 ženských vysokých škol, v současnosti jich je v této severoamerické zemi méně než 50.

Označení „historicky“ ve frázi „historicky ženská škola“ je však také zásadní – zatímco v minulosti se tyto školy profilovaly jako čistě ženské, na řadě z nich (alespoň v USA a Kanadě) mohou studovat i transgender studenti nebo nebinární studentstvo. Některé japonské ženské univerzity (například Japonská ženská v Tokiu) se také rozhodly otevřít dveře transgender studentkám.

Na řadě škol můžeme ale také potkat i cisgender muže (tedy takové muže, kteří jsou za muže považováni od narození). Ti mohou na historicky ženských vysokých školách působit jako vyučující, s výjimkou většiny škol v Saúdské Arábii, kde panuje přísná genderová segregace, a tak jsou tamější studentky vzdělávány povětšinou jen ženami. 

Některé instituce také umožňují zápis předmětů na partnerských vysokých školách ve stejném nebo vedlejším městě (Barnard College v New Yorku umožňuje zápis předmětů z Kolumbijské univerzity nebo konzervatoře Juilliard School), například proto, že kvůli své velikosti nemohou nabídnout tolik předmětů jako velké univerzity. Nebývá tak výjimkou, že na velkých univerzitách zasednou do lavic studující z historicky ženských škol – a naopak, na historicky ženských vysokých školách potkáme ve třídách osoby ze smíšených škol, dokonce i muže.

Možná se zdá překvapivé, že by právě muži-studenti měli zájem o předměty v takovém prostředí. Pravda je ale taková, že se historicky ženské vysoké školy zase tolik neliší od svých smíšených konkurentek a nabízí prakticky stejné studijní obory, například matematiku, fyziku, historii nebo politologii – tedy nejen ty „tradičně ženské“ jako kupříkladu genderová studia, psychologii nebo pedagogiku. Řada těchto institucí má navíc za sebou dlouhou tradici a jistou prestiž.

Podle statistik totiž historicky ženské vysoké školy, alespoň v USA, pomáhají překlenout genderové nerovnosti v technických a přírodovědných oborech; jak uvádí deník US News, zatímco před deseti lety vystudovala matematiku na vysoké škole jedna žena ze sta, na Bryn Mawr College odchází s titulem z matematiky téměř každá desátá absolventka. Na Smith College zase promuje v technických či přírodovědných předmětech 40 % absolvujícího ročníku.

Historicky ženské vysoké školy také nabízí v průměru vyšší stipendia než smíšené soukromé školy, jejich absolventstvo odchází s nižšími dluhy a znatelně více studujících se na těchto institucích hlásí k lesbické či bisexuální orientaci. Kdo však takovou školu absolvuje, má bohužel naději na nižší výdělek, což pravděpodobně souvisí s tím, že ženy v USA (a nejen tam) mají v průměru nižší mzdy než muži.

Sestry versus břečťan

V dobách, kdy byly vysoké školy běžně zapovězeny ženám, vznikaly právě tyto malé soukromé instituce, jejichž cílem bylo naopak ženám vysokoškolské vzdělání poskytnout. Ne nadarmo tehdy vzniklo ono „rivalské“ sdružení Sedm sester, o němž hovořil Stephen K. Bannon a které spojovalo Barnard College, Bryn Mawr College (vystudovala zde herečka Katharine Hepburn), Mount Holyoke College, Radcliffe College (vystudovala zde spisovatelka Margaret Atwood), Smith College, Vassar College a Wellesley College. Toto sdružení zároveň tvořilo protiváhu tzv. Břečťanové ligy, kam spadaly a spadají Brownova, Cornellova, Harvardova, Kolumbijská, Pensylvánská a Princetonská univerzita a Dartmouth College.

A zatímco se Břečťanová liga stihla do dnešní doby ženám otevřít (na Harvardu, Yaleu, Cornellu, Princetonu a Pensylvánské univerzitě ženy dokonce převažovaly mezi studenty zapsaných do prvního ročníku bakalářského studia v akademickém roce 2021/2022), elitní „sestry“ potkaly rozličnější osudy: Vassar College začala v roce 1969 přijímat ke studiu i muže a Radcliffe College se roku 1999 stala součástí Harvardovy univerzity. Zbylé instituce jsou stále genderově selektivní.

Tyto příběhy napovídají, jaký osud potkal stejné, avšak méně prestižní instituce: S rostoucí emancipací žen ve Spojených státech amerických začal význam historicky ženských vysokých škol klesat, jelikož se studentky zapisovaly na školy, kde měly dříve omezené možnosti studia. Zatímco v roce 1960 fungovalo v USA více než 200 ženských vysokých škol, v současnosti jich je v této severoamerické zemi méně než 50. Ačkoliv tedy některé instituce tuto evoluci přežily, jiné začaly přijímat i studenty-muže, nebo ukončily činnost.

To však neznamená, že by ve světě nové vysoké školy určené pouze ženám vůbec nevznikaly. Teprve v roce 2008 zahájila svou činnost Asijská univerzita pro ženy v bangladéšském Čitágáonu, která vzešla z podnětu Světové banky a OSN zlepšit vzdělání žen v Asii. Na této univerzitě studuje v současnosti téměř tisíc studentek nejen z Bangladéše, nýbrž i dalších asijských zemí, a to obory zaměřené na rozvoj: ekonomii, veřejné zdravotnictví, bioinformatiku a podobně.

„Ženy z chudých oblastí a venkova jsou obzvlášť znevýhodněny v dostupnosti vzdělání. Záměrem AUW [Asijské univerzity pro ženy] je poukázat na tyto rozepře a reagovat na nedostatek dostupných vysokých škol, s kterým se ženy potýkají napříč regionem. /…/ Je také důležité si uvědomit, že ve společnostech, které nenechávají mladé ženy odejít z domova na genderově smíšené školy, znamená nedostupnost čistě ženských škol nevzdělavatelnost těchto žen,“ uvádí webové stránky školy.

Ženské vysokoškolské vzdělávání v Česku

Ženy ani dívky to v českých zemích neměly ve vzdělávání jednoduché a na rozdíl od kolegyň v jiných zemích se nedočkaly ani čistě ženských vysokých škol, byť roku 1890 vzniklo první dívčí gymnázium Minerva v Praze. První česká absolventka vysoké školy Bohumila Kecková (1880, všeobecné lékařství) získala titul tedy v zahraničí, a to na Univerzitě v Curychu. Až v roce 1897 směly ženy řádně studovat na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy (dnešní Karlovy) univerzity a později i na lékařských fakultách. Po vzniku Československa začaly příjímat ženy ke studiu i další vysoké školy a fakulty.