Chtěl by někdo chodit do takové školy?
Filmová komedie Marečku, podejte mi pero! pojednávající o slastech a strastech studentů průmyslové školy baví české publikum už od roku 1976, kdy byla uvedena do kin. A ačkoliv se snímek zapsal do zdejší pamět,i některé citáty z tohoto filmu zdomácněly, ruku na srdce – opravdu by chtěl někdo do takové školy chodit?
1. Jedna chyba = stupeň dolů
Hned na první hodině večerní školy zadá češtinář Hrbolek celé třídě diktát: „Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc…“ Později vidíme studenta Viktora Hujera, kterak běduje nad tím, že dostal z diktátu dvojku, jelikož se domníval, že slovo „zavile“ má stejný kořen jako sloveso „výt“, tedy by se v něm mělo psát y.
Celý diktát jsme samozřejmě neslyšeli, nejspíš se však nebudeme mýlit, když usoudíme, že se neskládal jen z této jediné věty. A vzhledem k tomu, kolika chyb se lze v takovém diktátu dopustit, je hodnocení ve stylu „za chybu stupeň dolů“ příliš přísné. Možná by nám na jedničkách tolik nesešlo a stačilo by nám projít klidně i s odřenýma ušima, ale v takovém případě bychom si v celém diktátu mohli dovolit nanejvýš tři chyby – za čtyři by nás už čekala pětka.
2. Ústní zkoušení
Toto je možná trochu kontroverzní tvrzení, jelikož škola může své studenty naučit rétorice a navíc jsou na ústním projevu založeny některé závěrečné zkoušky. Na druhou stranu, je cestou ke zlepšení mluveného projevu to, že postavíme studenta před tabuli a celá třída uvidí jeho chyby?
Jediné, v čem můžeme kantory z filmu pochválit, je jejich inkluzivní přístup ke studentu Svátkovi, který při mluvení před ostatními musí pochodovat po třídě.
3. Třídní schůzky
Na začátku třídních schůzek se příbuzní frekventantů večerního studia od ředitele dozví, že není-li student dostatečně čistý při vstupu do školy, má školník právo ho za uši vyvést ze školy. Poté, co se několik přítomných zděsí, ředitel je uklidní: „Týká se to především mladších studentů.“
Proč by ale něco takového mělo být přijatelného na lidech ve věku pod 20 let? V sedmdesátých letech minulého století se v Československu neřešila tělesná autonomie dospělých a už vůbec ne dětí a mládeže, v dnešní době se už však naštěstí hovoří o tělesných trestech i o tom, jestli má dítě právo odmítnout dát pusu babičce, když se mu nechce.
A to ještě nepočítáme skutečnost, kterou jsme načali v předchozím bodě: že se o výsledcích studia jednotlivých studentů dozvěděli jeho příbuzní, ale i celá místnost. Naštěstí dnes žijeme v době internetové, kdy se můžeme na známky podívat na internetu – a nemusíme jet MHD z Kojčic na třídní schůzku, abychom se dozvěděli, že syn má dvojku.
4. Chybějící mezipředmětové vztahy
Vraťme se do hodiny češtiny, kde věčně roztržitý student Mlha nazve 19. století „stoletím páry“. Profesoru Hrbolkovi se to nepozdává, nicméně když se v hodině dostane třída k rozboru textu z onoho století, kde se pára rozebírá, Mlha se zatváří, že měl pravdu.
Sice se tu naskýtá příležitost vysvětlit studentům, které výrazy sobě podobně jsou v kterých textech vhodnější, k tomu však na hodině češtiny nedojde. V dnešní době se naštěstí čím dál více mluví o takzvané interdisciplinaritě, tedy protínání více disciplín, čehož využívají některé školy a zavádějí například tandemovou výuku.
5. Dezorganizace
„Hliník se odstěhoval do Humpolce.“ Památná a asi nejznámější věta z celého filmu. Kdo je však onen tajemný Hliník, který se nikdy ve škole neukáže? To se nikdy nedozvíme a zdá se, že to nikoho ani netrápí – studenti se po něm neshánějí, kantoři nejspíš také ne… Má vůbec smysl, aby byl nadále veden jako student večerní průmyslové školy?
Dle serveru ČSFD mělo být součástí závěrečné scény tablo maturantů. To se nakonec na plátno nedostalo, a tak můžeme jen spekulovat, zda by tento neznámý a nikomu nechybějící student byl zvěčněn alespoň zde. Útěchou mu tak může být alespoň humpolecké Hliníkárium.
