Jsme jako indická restaurace. Knedlíky u nás nehledejte

Ondřeji, jak se dostal k oblasti školství?

To byla náhoda, že ještě během studia na matfyzu na nástěnce byla vývěska, že na gymnáziu Na Zatlance hledají někoho za paní učitelku, která šla na tři neděle do lázní. My jsme tam s kolegou přišli, že bychom to teda vzali. Byla to děsná legrace,  užívali jsme si to  a už jsme u toho zůstali. Zajímavostí je, že jsem měl ve třídě Pavla Béma a Veroniku žilkovou. Oba si mě dodnes pamatují a vyprávějí historky, co jsme je učili.. 

A jak dlouho jsi vyloženě učil?

Brali jsme různé záskoky podobného typu a v Praze jsem učil možná na deseti patnácti středních školách. Ale to bylo vždycky krátkodobé od 14 dnů do šesti neděl. Pak jsem byl rok v Chebu a tam jsem učil jako řádný učitel. Ale to je dávno, pamatuji si, že když jsem učil v Chebu, tak zemřel Brežněv.

Co tě kdysi přivedlo k založení PORGu?

Tobě v té době, v roce 1989, bylo, nevím kolik let..

…3 roky…

… takže si to nepamatuješ a nemáš zážitek z té úžasné Euforie v roce 89 a 90, kdy se každý snažil nějak přispět k budování nové společnosti. Já jsem měl takové dva nápady, Jedna možnost byla, že bych se dal na politiku, a druhá možnost byla, že založíme nějakou školu, která bude jiná, bude odříznutá od komunismu. Rozhodnutí založit školu bylo významnější, než se pustit do politiky a za to rozhodnutí od té doby děkuji Pánu bohu. Zároveň jsme se rozhodli založit osmileté gymnázium a dneska říkám, že mám máslo na hlavě, když kritizují osmiletá gymnázia, protože jsem taky jedno založil. Otevírali jsme 1. září v roce 1990 a všechny práce jsme začali v době, kdy ještě vůbec nebyl žádný zákon, který by umožňoval vznik soukromých škol.

30 let a cesta od PORGu ke Scio, kde Scioškoly jsou přeci jen trochu jiný typ škol než byl ten PORG. Jak k tomu došlo?

Ukázalo se, že nejsem člověk, který umí věci vylepšovat, udržovat nebo opakovat. Nebavilo mě, když jsem už podruhé začal hledat, kam pojedou děti na nějakou zahraniční výměnu. Mě baví ty věci vždycky poprvé a podruhé už moc ne.  Takže od té doby co jsem založil Pork, jsem rozjel desítky různých projektů. Některé zkrachovaly, některé se rozjely, ale bavil mě vždycky rozjezd a pak už jsem je vždycky předal někomu jinému. Ve Scio jsme začali ve třech a dneska je to asi 60 lidí, bez Scioškol. To je dalších 350 lidí.

Jaké projekty vám nevyšly? Přece jenom v tom vašem trochu start-upové pojetí se musí stávat, že možná dokonce polovina projektů nevyjde.

Co polovina, to možná i třeba víc. Jeden extra neúspěšný projekt, který nás z těch neúspěšných stál asi i nejvíc peněz, byl Maják v bouři.  Ten jsme spustili v roce 2009, když se zavedly dokonce tři přihlášky na střední školu a my jsme celkem tušili, že to bude čurbes. Vyvinuli jsme proto software a celé pojetí přijímací zkoušek, o kterým se dneska mluví, že bude dělat Cermat. To znamená, podávají se přihlášky s preferencemi, každá škola pak dodá pořadí uchazečů, systém vše setřídí a nemusí se dělat žádná druhá kola a odvolán. Měli jsme to celé připravené, nabízeli jsme to všem krajům, ministerstvu, ale nikdo to kromě Prahy nechtěl. Já jsem vždycky říkal, že naše školy stojí trochu mimo systém, ale kolega v Brně Vítek Dohnal říká, ony nestojí mimo systém, ony stojí před tím systémem. My jsme před-systémoví. My jsme ve Scioškolách už zrealizovali i Strategii 2030 a dokonce jsme ještě dál. A tak to bylo i s Majákem, kde jsme byli o 14 let před systémem.

Když máte základní a střední školy nenapadlo vás také začít už v předškolním věku a otevřít mateřskou školu?

Velmi častá otázka. Lidi se na to ptají a samozřejmě jsme o tom přemýšleli, ale nakonec to skončilo u toho, že soukromých školek je dost A my nemáme žádnou příležitost, abychom přišli s něčím inovativním. Scioškoly fungují hodně jinak než běžné školy, přinášejí něco nového, zatímco v mateřských školách jsme neviděli žádný nápad na nějakou inovaci. 

Mají rodiče vždy jasnou představu, do jaké školy dávají své dítě, pokud se rozhodnou pro Scioškolu?

Často dostávám otázku jestli je Scioškola pro každé dítě. Odpověď je ano, je pro každé dítě, ale zdaleka není pro každého rodiče, protože rodič který chce aby, děti uměly vyjmenovat Přemyslovce, tak ten k nám prostě nepatří a my vynakládáme hodně velké úsilí na to, abychom se takovým rodičům vyhnuli. A abychom jim to vysvětlili včas, protože když se nám tam takoví rodiče pak dostanou, jsou s tím jenom potíže. Pro ně, pro nás a hlavně pro děti. Máme takovou metaforu, že jsme jako indicka restaurace – vaříme ze skvělých surovin, ale vaříme hlavně rýži a to jídlo občas pálí. A když si pak nějaký rodič vzpomenete, že chce knedlíky, je to potíž. My mu vysvětlujeme, že knedlíky neděláme. Někteří rodiče jsou rozumní a  řeknou, no tak já hlavně potřebuji, aby to bylo z těch čerstvých surovin, bez knedlíků to vydržím; někteří rodiče řeknou, dobře, já fakt chci ty knedlíky a jdou jinam; nejhorší jsou ale rodiče co furt chodí po škole a říkají, že chtějí knedlíky. Představ si že někdo chodí do indické restaurace, tam si dá jídlo a furt obtěžuje personál, že by chtěl knedlík, personál mu vysvětlil, že knedlíky nedostane, ale on tam druhý den přijde zase a zase chcete knedlík.

Zkusím rozvinout tuto metaforu a přetočím to na vaše průvodce. Ty personál do vaší indické restaurace hledáš na trhu s dostatkem českých kuchařů. To taky nemusí být úplně jednoduché. Protože když je to učitel, tak přichází s úplně jiným backgroundem, a když to není učitel, může to mít zase jiná úskalí úskalí.

My máme výhodu, že jsme pořád hrozně malí. V září budeme mít 2 tisíce žáků. Na všech základních školách je milion dětí, takže jsme na dvou promile a to se týká i učitelů. Zároveň jsme hodně vidět, takže se k nám hlásí hodně lidí, na místa ředitelů bereme každého 80. a na místa průvodců zhruba každého 15. Hlásilo se k nám celkově už asi pět tisíc uchazečů a z nich jsme vybrali 350. Z těch pěti tisíc byla asi polovina s pedagogickým vzděláním ale z těch, které jsme si vybrali, už jenom necelá třetina. Ne že bychom se jim vyhýbali, jen to hraje malou roli. Vedle toho máme hodně skautských vedoucích, což je skvělá kvalifikace.

Co je to tvoje světýlko na konci tunelu, nějaká naděje, že zažijeme v blízké budoucnosti posun v oblasti veřejného školství?

Mně se zdá, že největší problém ve školství jsou rodiče. Znám spoustu případů, kde by učitelé chtěli něco inovovat, přestat známkovat, zavést Hejného metodu a rodiče jsou ti, kdo to zarazí a nechtějí. Ta moje naděje je v tom, že názory rodičů jsou poměrně labilní a stačilo by docela málo, aby velká část rodičů své názory změnila. Oni nemají úplně pevné názory,  mají jenom nějakou svoji zkušenost. A pokud bychom jim ukázali i jiné možnosti a přínosy, které by změna ve školství mohla přinést jejich dětem, tak si myslím, že by to přijali.