Bob Kartous: Co je nejnebezpečnější scestný předpoklad týkající se vzdělávání

Upozornění pro rodiče, kteří chtějí předejít nedorozumění, jež může ovlivnit zbytek života jejich dětí. 

Vzdělávání je závislé na škole. Pravděpodobně nejrozšířenější a nejnebezpečnější omyl, který se projevuje tím, že když přijde řeč na vzdělávání, v asociativním řetězci rodiče se ihned na druhém místě objeví škola. V roce 1966 byl publikován tzv. Coleman Report shrnující výsledky studie provedené výzkumníky Johns Hopkins University na robustním vzorku dětí i učitelů. “It’s all family”, dalo by se lapidárně shrnout, na co výzkumníci přišli. Jinými slovy, hlavním prediktorem úspěchu ve vzdělávání je rodinné zázemí. Nejde jen o to, že vzdělanější a bohatší rodiče umějí lépe posoudit kvalitu školy a že záměrně sdružují děti v prostředí dětí z podobné sociální vrstvy (což mimochodem v ČR způsobuje významné systémové problémy a podle šetření OECD z ní dělá zemi s vysokou mírou závislosti vzdělávání na socioekonomickém statusu zázemí). To zdaleka nevysvětluje fakt, že rodina je dominující faktor ovlivňující vzdělávání.

Nejde o nějaké jednorázové rozhodnutí týkající se výběru školy. Jde o každodenní, metaforicky řečeno “pouhým okem nerozpoznatelnou” míru podněcování dětí k myšlení, kreativitě, různorodosti aktivit, ale i k posilování vůle názorným příkladem vzoru – rodičů, posilování zdravých ambicí reálnou ukázkou, čeho lze úsilím a vytrvalostí dosáhnout. A samozřejmě možnost zakusit úspěch, k němuž je třeba dojít přes řadu dílčích překážek, přes které je třeba najít cestu. Každé dítě, jež má vedle sebe rodiče, kteří o něj v tomto smyslu pečují, má mnohem větší pravděpodobnost úspěchu nejen ve vzdělávání, ale celkově v životě.

Omyl, s nímž řada rodičů žije, se netýká zdaleka jen věku, kdy dítě začíná s povinnou školní docházkou. Fakt, že se ve vzdělávání obsedantně věnujeme třeba učení se prvků chemické tabulky či druhů květenství nazpaměť, místo abychom věnovali maximální důraz na pochopení života lidského jedince, jeho psýché, rozvoje mozku či sociální interakce, se krutě projevuje v tom, že si řada rodičů sice vzpomene na značku křemíku či na to, jak vypadá pestík, ale o výchově nevědí často zhola nic. Výzkumy a pozorování potvrzují (např. case studies publikované terapeutistkou Beverly Amsel na portále GoodTherapy.org), že nedostatek pozornosti a láskyplné péče v nejútlejším dětství výrazně ovlivňuje míru sebevědomí a schopnosti sebedocenění v dospívání a dospělosti. Nedostatek pozornosti, rodičovského zrcadlení dětských potřeb prostřednictvím adekvátních reakcí, ale i přehnaná starostlivost tzv. “helicopter parents” vedou u dětí k těžko odstranitelným slabostem osobnostního charakteru, které se projevují právě narušenou sebedůvěrou. A bez sebedůvěry je takřka nemožné uspět, protože jakákoliv překážka se jeví větší než ve skutečnosti je, chybí vůle a odvaha k tomu ji překonat.

Řada rodičů si neuvědomuje, že to nejdůležitější – s ohledem na vzdělávání – se v životě dítěte odehraje ještě před tím, než nastoupí do školy. Do školy už nastupuje s velmi silně rozvinutými (či zanedbanými) osobnostními vlastnostmi, které určí jeho školní úspěšnost. Samozřejmě, že rodičovské působení, v intencích výše uvedených, pokračuje během celé školní docházky a byť s věkem polevuje jeho vliv, trvá relativně dlouho. Paradoxně u těch dětí, kterým rodiče neumožnili dospět, trvá jejich závislost či pocit určitého nedostatku nejdéle. Ani vysoká inteligence či talent je pak nemusí uchránit před selháním, naopak je může uvrhnout do ještě hlubší krize, jelikož nadaní lidé, kterým nebylo umožněno uspět, mohou pociťovat mnohem větší osobní ztrátu či selhání.

Pokud tedy jako rodiče chcete, aby vaše děti uspěly nejen ve vzdělávání, berte prosím jako fakt, že jejich úspěch záleží zejména na vás a na tom, co jste jim sami schopni předat. Spoléhat na školu, byť by byla sebelepší, je v lepším případě neporozumění, v horším případě pokrytectví.