Životní zkušenost Boba Kartouse: S důležitými dovednostmi děti přijdou z domova

Bavili jsme se s Ditou Přikrylovou, zakladatelkou projektu Czechitas, který dává holkám možnost nahlédnout do IT světa a získat dovednosti, díky kterým se v něm pak dokážou uplatnit. Dita studovala techniku. Jak doznává, rozhodnutí jít touto cestou v ní neuzrálo díky škole, ale díky rodičům. Nyní sama vytváří vzdělávací projekt existující zcela transparentně „za školou“, protože škola nic takového nenabízí: specifické prostředí, kurzy na míru v délce, která dává smysl, obsahově zacílené na to, co se dá následně dobře použít, postavené na konstruktivistické metodě a modelu learning by doing, s podporou vlastní invence a kreativity. Tady už škola prokazatelně vliv měla, nicméně poněkud záporný.

Měl jsem to v životě trochu podobně. Dítě zajímající se na základní škole o ledasco, vždy napřed, ochotné učit se, co je k mání. Nikdo o to ve škole příliš nestál, ale učitelé to tak nějak „tolerovali“. Na gymplu mě to přestalo bavit, ostatně koho by bavilo se učit, když o to vlastně nikdo moc nestojí? Když stačí projít systémem v parametrickém rozmezí vyjádřeném nejzazší hodnotou „dostatečný“ a když je většina toho, co se po vás chce, více či méně nezajímavá, nespojitá a smysl postrádající. Výsledky tomu odpovídaly.

Nebýt učitelky Základů společenských věd, která měla tu nevděčnou roli, že musela mnoho různých společenskovědných oblastí koncentrovat do dvou hodin týdně, nechytil bych se na ničem. Není divu, že jsem po maturitě vlastně několik let neměl chuť na vzdělávací systém a vzdělávací systém neměl chuť na mě (pomaturitní nástavba s nulovou přidanou hodnotou se nepočítá). Tak nějak jsme si od sebe potřebovali odpočinout.

Na VŠ to byl opět jeden učitel, který dokázal zaujmout, ukázat směr a inspirovat k tomu dělat něco kloudného. Třeskutě málo na to, kolik života člověk ve škole strávil. Společenské vědy mě nyní živí, živí mě psaní, živí mě spousta dalších dovedností, jako je například komunikace, prezentace, vývoj, vedení a učení jiných. Nic z toho jsem si ale ve škole neosvojil. Nebyla k tomu žádná příležitost. Tedy až na to psaní, kde se ovšem vyžadovalo šablonovité vyjádření odpovídající intelektuálnímu rozsahu paní učitelky. Takže přínos nula. Psát jsem se musel naučit jinde a jinak, mimo školu.

Navzdory škole se mi podařilo lecčemu se naučit. Hlavně se mi podařilo ujasnit si, že tento stav trvá, že se vlastně celý život budu muset učit novým znalostem a dovednostem, protože svět okolo začal během mého života zpočátku nepozorovaně zrychlovat a nabral poměrně slušný cval, nad nímž dnes spousta lidí zůstává s otevřenými ústy v roli statických diváků, nikoli aktérů. I proto se tolik lidí dívá s láskou k neexistujícímu zlatému věku, ke světu minulosti, kterému podle jejich dnešního pohledu zpět rozuměli a v němž se cítili doma. Za našich mladých let býval svět jako květ…

Léta plynou, stal jsem se už dávno rodičem. Starší syn začal chodit do osmé třídy. Už dlouho nechodím na třídní schůzky a o známky se nezajímám. Nanejvýš mu vynadám, že má zase jedničku z chování a že ať se to příště neopakuje. Ne že bych neměl zájem o jeho vzdělávání, naopak. Vím poměrně detailně, co se děje ve škole a v jednotlivých předmětech. Jednak zjišťuji, co tam moje dítě dělá, a jednak zjišťuji, co tam dělají učitelé. Důležité vědět.

Na nějakou snahu změnit cosi v každodenním běhu školy jsem už před pár lety rezignoval. Ne že by se nedalo domluvit s učiteli, ti byli vždy ochotni se domluvit. Narazil jsem ale na rodiče, kteří takové pochopení neměli. Nezajímalo je nic, nechtěli nic slyšet ani vědět, nechtěli hlavně nic měnit. Přáli si, aby škola zůstala neměnná, přáli si školu v podobě, jakou si sami pamatovali. Muselo to být odhadem někdy v 80. letech 20. století…

Inu, řekl jsem si tehdy, co vlastně dělat. Co chtít po škole pro vlastní dítě a zachovat přitom pokud možno přátelské prostředí, nezatížené spory mezi školou a rodičem? Hlavně se naučit číst, psát a počítat. Protože všechno ostatní záleží více méně na tom, jaké nadání můj syn projeví, jaké zájmy bude mít, k čemu najde silnou motivaci a jaké podněty mu poskytneme.

V předchozím vydání časopisu Perpetuum jsem psal o tzv. Colemanově zprávě, která na základě stále respektovaného výzkumu už z druhé poloviny 60. let konstatuje, že konečný výsledek vzdělávání má na svědomí rodina. Představme si to tak, že rodina je pomyslným středem vzdělávacího prostoru a její pulzní schopnost do něj vstupovat a obsáhnout ho. Škola v tomto prostoru hraje jednu z hlavních rolí, ale evidentně to je jeden z faktorů, ne hlavní determinant toho, jaké vzdělání člověk získá.

V čase, kdy dítě není ve škole, se odehrává to nejdůležitější. Může to být třeba skaut, jak poukazuje toto Perpetuum v jiném textu. Mohou to být sportovní, technologické a umělecké kroužky. Může to být nějaká vlastní záliba, která vytvoří pomyslnou páteř dalšího učení. Všechno ale záleží na vnitřní schopnosti rodiny ukázat dítěti, jak zajímavé a zároveň důležité je poznávat a učit se, jak obohacující, materiálně i duševně, je poznávat nové věci a že na tom se pak staví, když má člověk něco ukázat, prosadit se a uspět. Ukazují to rodiče tím, jací jsou, co dělají, jaké úsilí projevují, jaké k tomu používají postupy, jak se dokážou učit z vlastních chyb, pokud je dokážou přiznat, jakou mají vůli, jak jsou ochotni se nevzdávat, nerezignovat a nenechat se zlomit či znechutit. A hlavně tím, jak jsou ochotni to předávat svým dětem v každodenním životě, zejména v čase, který jim věnují, a v ochotě vynaložit co největší úsilí k tomu, aby děti věděly, že jste s nimi a že se jim snažíte dát to nejlepší, co ve vás je.

Zní to možná trochu pateticky, ale skutečnost je taková. Jste-li rodiče, rozhodne o vzdělání vašich dětí vztah, jaký si s nimi vytvoříte, a potenciál, který jim budete ochotni předat. Kdysi jsem vedl rozhovor s jedním veřejně velmi činným člověkem, který má dvě děti. Ptal se, co vlastně udělat ve výchově a vzdělávání nejlépe. Jeho děti mají a budou mít všechno, co se dá zařídit a pořídit, protože jim to jejich otec zařídí. Jak jsem ale pochopil, nebudou moc mít toho otce. No a pak hledejte důvody ve školách…

Pokud vám tedy záleží na vzdělávání vašich dětí a chcete, aby byly ve vzdělávání úspěšné a aby jim to pomohlo žít spokojený život, protože to zaručeně pomáhá, zkuste hledat, co jim sami můžete dát. Má to dva efekty: musíte hledat, co máte na krámu, a taky trochu řešit, po čem je vlastně poptávka. A snažit se, abyste to měli a mohli to předat těm, na kterých vám nejvíce záleží.