Dropouts: Na co mohou být Češi pyšní a ani o tom nevědí

Jeden Američan položil ve Finsku otázku: „A co děláte s žáky, kteří předčasně opouštějí vzdělávací systém?“ Finští odborníci se na sebe podívali a, trochu zmateni z nečekané otázky, odpověděli: „Víte, my moc takových žáků nemáme. Proč by měli školu předčasně opouštět? Když vidíme, že má někdo ve škole problémy, nabídneme mu pomoc a podpoříme ho.“

Krátký rozhovor dvou osob a dvou národností, který v několika větách vystihuje problematiku předčasných odchodů žáků ze středních škol, v angličtině jednoduše nazvaných jako „school dropouts“. Možná poznáváte úryvek z přednášky o vzdělávání od sira Kena Robinsona, se kterou vystoupil v roce 2013 na TED Talks Education.

Dle jeho slov to téměř vypadá, jako by finské školství mohlo jít dalším národním vzdělávacím systémům příkladem, podobně jako v mnoha dalších oblastech. Jenže realita má trochu odlišnou podobu a ani já jsem to do této chvíle nevěděla.

Jaká jsou reálná data vypovídající o míře „dropouts“ v zahraničí?

Evropským pojítkem je v tomto směru dlouhodobý cíl Evropské komise. Přáním EU je, aby se do roku 2020 podařilo míru předčasných odchodů ze středních škol dostat pod 10 %. Velice příjemným zjištěním je poté fakt, že Česká republika už se nějakou dobu drží na krásných číslech, v roce 2013 to bylo konkrétně na 5,4 % (o čtyři roky dříve, v roce 2009, také na 5,4 %). Jak to, že na to nejsme pyšní? Jsme s tím vůbec obeznámeni?

Když se zaměříme na data vypovídající o ostatních členských zemích Evropské unie, budeme pravděpodobně překvapeni. V tolika ohledech příkladné Finsko se v roce 2013 vyskytovalo na 9,3 %. Pravdou je, že ještě v roce 2009 to bylo 9,9 %, udrželi se tedy pod stanovenou hranicí Evropské unie. Norsko, další země, jejíž školství se ve vzdělávacích průzkumech objevuje na předních příčkách, se ze 17 % (2009) zlepšilo na přibližně 13 % (2013). A na úplném dně této pomyslné škály se nachází Španělsko spolu s Portugalskem. Obě země se ještě v roce 2009 potýkaly s mírou předčasných odchodů ze školního systému vyšší než 30 %. Skoro každý třetí student ve středním stupni vzdělávání tedy nedokončil (z rozličných důvodů) svou školu. Pro nás Čechy, zvyklé na své (v tomto ohledu velice dobré) standardy, se to zdá poněkud nepředstavitelné.

Co všechno pojem „dropout“ zahrnuje?

Průzkumy vedené v evropském prostředí definují jedince, kterých se tento problém týká, jako „early school leavers“. Jedná se o žáky v rozmezí 18 až 24 let, kteří předčasně ukončili vzdělávání na střední úrovni. „V některých případech může toto předčasné ukončení studia vyústit v úplný odchod žáka ze vzdělávání, ale v zásadě existuje řada možností, jak tuto situaci řešit, ať již bezprostředním přechodem na jiný obor nebo školu, nebo později návratem do vzdělávání, doplněním kvalifikace v rámci absolvování kurzů vedoucích k profesní kvalifikaci a podobně,“ zní definice uvedená v publikaci „Předčasné odchody žáků ze středních škol“ z roku 2013.

Česko a jeho dobré výsledky

V době, kdy české školství čelí kritice ze všech stran (a i kritice ze svého vlastního nitra), zapomínáme na oblasti, ve kterých se nám daří. Takovým příkladem by mohla být i míra „dropouts“. Zřejmé je to po prozkoumání statistické tabulky srovnávající „dropouts“ všech evropských zemí. Spolu se Slovinskem, Chorvatskem a Polskem, jako kdyby slovanské Česko nechtělo zůstat pozadu, se se svými 5,4 % můžeme stát pro ostatní země vzorem. O „dropouts“ v Česku ale máme více informací než jen jejich celkovou míru.

Po dokončení povinné devítileté školní docházky pokračuje v dalším formálním vzdělávání celých 96 % žáků. Nejrizikovějšími ročníky pro odchod ze školy jsou pro studenty první a poslední (čtvrtý) rok střední školy.

V prvním roce jsou ovlivňujícími faktory především nezdařilý výběr studovaného oboru nebo typu studia, v posledním ročníku je rozhodující nesplnění závěrečných zkoušek. Gymnázia se s předčasnými odchody nemusejí potýkat skoro vůbec, týká se to totiž jen 1 % jejich studentů. Nejohroženějšími obory jsou v tomto smyslu hornictví a hornická geologie (předčasně je opouští 20 % studentů), následuje textilní výroba a oděvnictví spolu s osobními a provozními službami (oba obory 17,5 %). Nejpevněji se svých školních lavic drží budoucí veterináři s 4,1 %.

Škola, a co dál?

V případě, že tyto informace provážeme s dalšími statistickými údaji týkajícími se nezaměstnanosti, zjistíme, že nezaměstnanost osob, které absolvovaly jen základní vzdělání, v roce 2012 dosahovala skoro 50 % (platí pro osoby mezi 15 a 24 lety). V případě, že své střední vzdělání zakončily výučním listem, bylo jich v rozmezí těchto let nezaměstnaných 18,3 %. Osoby s vykonanou maturitní zkouškou se potýkaly se 14,6% nezaměstnaností.

Proč vlastně žáci ze škol odcházejí?

Důvody jsou dost komplexní a je velmi těžké je jednotlivě identifikovat. Spojujícím faktorem je však většinou sociálně znevýhodněné prostředí, rodiče s nízkým stupněm dosaženého vzdělání, jejich dlouhodobá nezaměstnanost a finanční problémy. V některých případech se jedná o nevhodně zvolený obor studia nebo o těžkou životní situaci. Ojediněle se student může potýkat i s drogovou závislostí nebo v případě dívek s těhotenstvím.

Amerika a její problémy

Sir Ken Robinson, jehož přednášku jsem na začátku zmínila, je světoznámým odborníkem na vzdělávání, a to především na to americké. Ačkoliv srovnávat zemi s 320 miliony obyvatel s drobnými státy v Evropě není úplně šťastný krok, je i tak zajímavé zmínit se v krátkosti o vztahu amerických studentů ke škole. Americké školství se za posledních padesát let výrazně zlepšilo. V roce 1967 se ve věku mezi 16 a 24 lety potýkalo s „dropouts“ 17 % studentů, načež v roce 2014 už ze středních škol odcházelo jen 7 % amerických žáků. Proč však sir Ken Robinson ve své přednášce použil srovnání právě mezi USA a Finskem, když finská míra „dropouts“ dosahovala v roce 2013 9,3 %? Poněkud egocentricky bychom mu snad pro příští přednášku mohli doporučit české školství. S nadsázkou můžeme říci, že míru „dropouts“ máme pod kontrolou a v evropské normě. Žáci nám na středních školách zůstávají, ačkoliv jejich zájem o studium je bohužel mizivý. Máme tedy dobré startovní podmínky pro to, abychom se pustili do změny zbývajících složek vzdělávání. Aby nám studenti do škol nejen chodili, ale aby tam především chodili rádi.