Pozitivní a negativní neúspěch

To, zda rodiče považují neúspěch za příležitost k učení a růstu, nebo zda jej pokládají za překážku úspěchu, rozhoduje do velké míry o přesvědčení dětí, jak mohou svým snažením a pilnou prací zvýšit vlastní inteligenci. S tímto zjištěním přichází série studií Stanfordské univerzity představená na serveru MindShift. Její spoluautorka Kyla Haimovitz shrnuje, že rodiče mají skutečně klíčovou roli ve vývoji dětské motivace a nastavení smýšlení o neúspěchu a o tom, jak mu čelit. Přesto podle ní existuje stále málo literatury s návody pro rodiče, jak děti lépe motivovat. Geil Haymen z Kalifornské univerzity považuje za zásadní předat dětem informaci, že jejich schopnosti nejsou statické a lze je v čase vyvíjet – pak jsou děti schopny reagovat na překážky pružněji. Předat takovou zprávu ale není jednoduché, záleží na každodenní reakci na drobné neúspěchy. I dobře míněná odpověď na špatnou známku z matematiky typu „to je v pořádku, vždyť krásně píšeš“ může spíše navádět k vzdání se dalších matematických pokusů. Proto se studie zaměřila na interakce mezi rodiči a dětmi a jejich vliv na představy dětí o inteligenci. U sedmdesáti tří rodičů žáků čtvrtých a pátých tříd bylo zjišťováno, jak sami vidí neúspěch a jestli si myslí, že inteligenci jde v čase měnit. Výsledky ukázaly, že to, jak vnímají inteligenci jejich děti, závisí více ne na vnímání inteligence rodiči, ale na jejich přístupu k neúspěchu. Děti rodičů, kteří vidí úspěch negativně, považují inteligenci spíše za daný stav, a to i při různých přístupech těchto rodičů ke studijním výsledkům dětí. Čím negativněji přitom rodiče neúspěch vidí, tím více se jejich děti orientují na své výsledky a známky než na proces učení a pokrok. Z online dotazníkového šetření, kterého se účastnilo 160 rodičů, pak výzkumníci zjistili, že rodiče vnímající neúspěch negativně reagují na špatný výsledek dítěte obavou o jeho schopnosti, nebo utěšením, že nikdo není talentovaný na všechno, zatímco rodiče s pozitivním viděním neúspěchu se dotazují na poučení z testu nebo na způsob doučení se látky. Další série rychlých studií potvrdila, že děti získávají vlastní vztah k neúspěchu prostřednictvím reakcí rodičů na vlastní neúspěch. Odborníci však varují před limity studií, které nerozlišují etnický, rasový nebo socioekonomický původ a nezohledňují faktor temperamentu dítěte, zejména jeho míry tolerance frustrace. (1581)