Aby věty nebolely

Redakce10.6.2016

0 4 minut čtení

Text: Lukáš Šlehofer

Každý z nás po celý život neustále komunikuje s druhými. I když zrovna nic neříkáme, vysíláme určité signály k druhým lidem. Ti je pak přijímají, vyhodnocují a na základě toho s námi jednají. Princip je jednoduchý. Někdo může namítnout, že když se s druhým nestýkám, přece s ním nekomunikuji. Platí však, že i tím, že s někým nemluvím nebo se s ním nevídám, vysílám nějakou zprávu. Třeba ta zpráva znamená, štveš mě tak, že s tebou ani nemůžu být. Ale je to informace, kterou druhému dáváme.

Mezilidská komunikace je plná různých nástrah a úskalí. Jedním z největších je to, že druhý si vyloží naše zprávy a signály jinak, než jsme my sami zamýšleli. Příkladem takové situace může být třeba scéna ze včerejší procházky. Dítě vidí na cestě louži a rozběhne se k ní. Než stačí rodič zareagovat, dítě do louže vběhne, přestože nemá nepromokavé boty. Naštvaný rodič na něj křikne: „Ještě se v té louži vyválej.“ No, a nadšené dítě to vyhodnotí jako nečekaný pokyn ke skvělé zábavě a udělá to, co rodič řekl. Že rodič dětské nadšení nesdílí, je nasnadě.

Komunikační nedorozumění však nevycházejí jen z toho, že neporozumíme skryté ironii. Kolikrát si vyložíme gesta či mimiku doprovázející nějaké sdělení úplně jinak, než mluvčí zamýšlel. Kolikrát se cítíme dotčeni něčím, co vůbec nemířilo na nás. Asi si dovedeme představit situaci, kdy jeden z členů rodiny přichází naštvaný a unavený z práce. Přijde domů a pozdraví obrazně řečeno na půl úst. Druhý si to vyloží tak, že je naštvaný na něj, ale nechápe proč. Zárodek konfliktu už je na světě. Proč má na mě být druhý co naštvaný, když já se mu tu tak dělám s večeří.

Důležité je si uvědomit, že při komunikaci vysíláme dva druhy signálů:
• Věcné signály – tvoří obsah toho, co chceme říci – tj. informace, které chceme předat; tento druh komunikace je relativně dost přesný.
• Vztahové signály – jejich prostřednictvím dáváme lidem najevo, co si o nich a podstatě věci skutečně myslíme; tento druh komunikace je velmi nepřesný (např. různým gestům mohou dát různí lidé různý obsah), proto v ní dochází k mnoha nedorozuměním.
Některé výzkumy uvádějí, že vztahové signály tvoří přes 90 % toho, co během komunikace vnímáme. Jenom méně než 10 % tvoří obsah.

Některé výzkumy uvádějí, že vztahové signály tvoří přes 90 % toho, co během komunikace vnímáme. Jenom méně než 10 % tvoří obsah.

Pokud tedy s někým komunikujeme a jde nám o to, abychom si s ním skutečně porozuměli, měli bychom si dát pozor na neustálé vyjasňování toho, zda dobře rozumíme tomu, co druhý říká. Je též velmi důležité informovat našeho komunikačního partnera o tom, jak vnímáme jeho signály, a to jak věcné, tak vztahové. Děláme mu tak jasno v tom, jak reagujeme na obsah toho, co říká nebo dělá, ale i na to, jak se chová a co to v nás vyvolává.

V komunikaci existuje celá řada postupů, které ji blokují. Jsou to především ty, při nichž nerespektujeme individualitu a důstojnost druhého a jednáme s ním svrchu, vyvyšujeme se či se cítíme nadřazení. Jinými slovy vysíláme pro druhého nepříjemné vztahové signály. Druhý, ať už je to dítě, či partner, se cítí ohrožený. V daný okamžik pak zcela přestává řešit obsah toho, co říkáme, ale soustředí se na vlastní obranu.

Často se do těchto komunikačních situací dostáváme, když druhému sdělujeme něco, co se nám na jeho chování líbí nebo, častěji, co se nám nelíbí. Představme si situaci, kdy rodič vyčítá dítěti pozdní příchod domů a komentuje to slovy: „Ty jdeš zase pozdě. Měl by sis uvědomit, že takhle to dál s tebou nejde. Podívej se, jak se s maminkou snažíme, abys měl první poslední, a ty nejsi schopen dodržovat ani jednoduchá pravidla. S tebou je to hrozný. Podívej se na starší sestru. Ta chodí vždycky včas.“

Je zcela pochopitelné, že je rodič naštvaný, a je jasné, že dítě porušilo pravidla, která byla dopředu dána. Je na místě dítěti sdělit, co se stalo. Můžeme ale volit jinou formu. Můžeme začít třeba tím, že popíšeme, jak se sami cítíme, třeba tak, že řekneme: „Jsem fakt vytočený a naštvaný.“ Pak by mohl následovat co nejkonkrétnější popis situace, která se stala: „Je devět hodin. Dohodli jsme se, že budeš domů přicházet v osm nebo nám dáš vědět.“ Můžeme druhého vyzvat k vysvětlení. „Můžeš mi říct, co se stalo?“ Dáváme tak druhému prostor k vysvětlení. Dítě může říct, že se zapomnělo u kamaráda nebo, že nestihlo autobus a mobil si nechalo doma apod. Často se ukáže, že druhý nejednal ze zlé vůle. Na druhou stranu je jistě dobré připomenout, že nastavená pravidla jsou důležitá a že trváte na jejich dodržování. „Dohodli jsme se, že budeš chodit domů v osm hodin. Je pro mě důležité, abys toto pravidlo dodržoval.“ Oproti prvnímu řešení tak nijak neútočíme na druhého a nesnižujeme jeho lidskou hodnotu tím, že jej srovnáváme se starší sestrou. Také nijak nezevšeobecňujeme jeho chování slovy „zase“ nebo „nejsi schopen dodržovat jednoduchá pravidla“. Možná to ani není pravda, a pokud je, nemá to smysl pro aktuální řešení situace.

Je jasné, že druhé popsané řešení se mnohým z nás bude zdát umělé. Je to proto, že ve společnosti jsou zakořeněné určité komunikační vzorce, které slýcháváme mnohokrát za život. Je tedy pravdou, že takovýto způsob komunikace s druhým vypadá zpočátku trochu šroubovaně. Asi nikomu se nedaří jej hned plně přijmout a aplikovat. Každá změna chce čas a vlastní úsilí. V tomto případě se podle zkušeností dlouhodobě vyplácí. Vždyť co je v životě důležitějšího než kvalitní vztahy s druhými. Ty se nerodí z ničeho jiného než z kvalitní komunikace.

Chceme-li se s někým dohodnout, je dobré mít na paměti, že druhý nevnímá jen obsah toho, co říkáme. Mnohem větší pozornost věnuje tzv. vztahovým signálům. Ty jsou značně nepřesné a je dobré se věnovat vyjasňování toho, jak to oba myslíme. Chceme-li druhému sdělit, co se nám líbí nebo nelíbí, je dobré: 1) popsat vlastní emoce, 2) popsat konkrétními slovy, co se stalo, a 3) říct, co očekáváme, že se stane.

Neefektivní způsoby komunikace: