Články

Co je to vlastně učebnice?

Text: Jiří Zelenda

Zkuste si odpovědět na otázku z titulku článku. Určitě se mezi odpověďmi objeví nejčastěji slova jako souhrn informací nebo kompendium, které je třeba se doslovně naučit. Opravdu znamená pojem dobrá učebnice to samé co přehled látky? 

Jak vnímá učebnici Jiří Fraus, zakladatel stejnojmenného nakladatelství, které už více než dvacet vydává právě učebnice?

Často mám pocit, že v hlavách lidí je učebnicový nakladatel jakýsi nadšenec, který si téměř sám učebnice píše a vydává. Nechci s tímto názorem polemizovat, neboť v některých případech tomu tak může být. Učebnici si může v podstatě sestavit každý učitel, který má dostatek volného času, znalostí a ambic. A pokud ji chce vydat pouze v elektronické podobě, nepotřebuje k tomu dnes ani kapitál na její vytištění. Nicméně jako existuje rozdíl mezi lékem, který vyrábí profesionální farmaceutická firma, a odvarem z bylinek nasbíraných za úplňku, existuje i rozdíl mezi učebnicí vznikající „na koleně“ a mezi komplexním profesionálním produktem skládajícím se často z mnoha součástí, včetně té multimediální. Moderní učebnice je ve vyspělých západních zemích chápána jako profesionální sofistikovaná podpora vzdělávacího procesu.

Podle jaké učebnice by měl tedy učitel učit?

A to je další zavedený omyl. Učitel by neměl učit podle učebnice. Učebnice je pracovní nástroj žáka a učitele. Je velmi důležitou součástí vzdělávání, ale rozhodujícím činitelem v procesu vzdělávání našich dětí je bezesporu učitel. Učebnice není encyklopedie nebo bible, ze které se při hodině předčítá a kterou se děti učí nazpaměť.

Moderní učebnice je komplexní vzdělávací materiál – a to nejen na papíře, ale dnes stále častěji v digitální podobě –, který obsahuje vedle verifikovaných a pečlivě vybraných základních informací úměrných věku dítěte hlavně a zejména pracovní prostředí pro moderní didaktické postupy. Právě didaktická složka, na jejíž přípravě se podílí tým odborníků, odlišuje kvalitní učebnici od toho, co může vytvořit jediný učitel, či od toho, co lze najít (bezplatně) na internetu.

Dobrá učebnice tedy vytváří prostředí, ve kterém by se měl pohybovat žák v rámci výuky ve škole či mimo ni. Taková učebnice může být natolik sofistikovaná, že může dokonce připadat některým rodičům na první pohled nesrozumitelná. Jako příklad lze uvést učebnice pro výuku matematiky na prvním stupni podle metody profesora Hejného. Smysl využití těchto učebnic dává až sám učitel. Koneckonců také tyto učebnice dokládají, že dobrou učebnici těžko vytvoří jeden učitel po výuce ve škole. Přestože se jedná o elementární matematiku pro primární školu, na vzniku a pilotování této učebnicové řady se podílely skutečně desítky lidí.   

Kdo všechno se tedy podílí na vzniku učebnice?

Především autoři, mezi nimiž jsou špičkoví učitelé, z nichž převážná část předává své zkušenosti i na univerzitách či vysokých školách. Pro řadu z nich, zejména didaktiky, je kvalitní učebnice úspěšná na volném trhu vyvrcholením jejich pedagogické kariéry. Velmi důležitou roli oponentní i koordinační zajišťují odborní redaktoři, kteří vnášejí do výsledného díla jak své praktické zkušenosti ze své pedagogické praxe, tak i trendy úspěšné v zahraničí. Pokud zahrneme dále grafiky, ilustrátory, fotografy, animátory, programátory, režiséry, kameramany, lektory, pilotující učitele a další spolupracovníky, kteří se zapojují do práce na tvorbě učebnice v průběhu jejího vzniku, dosahuje celkový počet řádově desítek spolupracujících osob.

Jak dlouho taková učebnice vzniká?

Od myšlenky vytvořit určitou učebnici až po okamžik, kdy se učebnice ocitne na lavici či v žákově a učitelově notebooku, uplynou přibližně tři roky. Proces vzniku učebnice nezahrnuje jen její samotnou tvorbu, ale také čas, kdy se tvoří její koncepce, určitou dobu rovněž trvá její pilotáž. Počítat musíme i s několikaměsíční lhůtou na schválení ministerstvem školství. Schvalovací doložka se však uděluje pouze uceleným řadám učebnic vždy pro celý stupeň. To tedy kromě jiného znamená naplánovat alokaci finančních prostředků a lidských zdrojů minimálně na 6 až 7 let, přičemž ekonomická návratnost celého projektu může být i deset let.

Jaký vliv má na tvorbu učebnic stát?

Málokdo ví, že vydávání učebnic v našich zemích přešlo do soukromých rukou již za císaře pána v roce 1850. Už tehdejší absolutistická monarchie došla k závěru, že je pro ni levnější nechat riziko vytvoření neúspěšné učebnice na privátním sektoru a naopak zlepšit úroveň vzdělávacích materiálů zavedením tržního prostředí, tedy konkurence. Současný stav se u nás (naštěstí pro naše děti) blíží standardu ve vyspělých západních ekonomikách. Stát definuje vzdělávací cíle nebo jiné kurikulární standardy, např. rámcové vzdělávací programy, a pomáhá školám financovat pomůcky a učebnice, které potřebují k naplnění kvalitního vzdělávání (pozn.: Na rozdíl od ČR v drtivé většině vyspělých západních zemí stát hradí žákům učebnice i na středních školách!). Školy tedy nakupují pouze to, co skutečně potřebují a co považují za kvalitní, a nemusí tedy používat jednu monopolní státní učebnici.

Vzhledem k tomu, že v tržním prostředí leží veškerá rizika na privátním sektoru, musí být o to větší odpovědnost státu, který učebnice financuje, chovat se dlouhodobě stabilně a „čitelně“. Jakékoliv bezdůvodné snížení rozpočtu MŠMT v kapitole tzv. ONIV (ostatních neinvestičních výdajů), ze kterého školy kromě jiných potřeb hradí právě učebnice, znamená destabilizaci dlouhodobých edičních plánů a jejich financování. Představa, že lze ze dne na den vypovědět autorské smlouvy stovkám autorů, kteří si ve školách snížili úvazky, aby mohli na učebnicích pracovat, a propustit redakční týmy a po pár měsících či letech je znovu sestavit, je iluzorní. Někteří naši ministři školství však již v minulosti dokázali, že v naší zemi lze přetavit iluze v realitu bez velkých problémů. Než přešli chodbu v Karmelitské (pozn.: sídlo MŠMT), dokázali seškrtat rozpočty, u kterých nevěděli, k čemu ve skutečnosti slouží.

Stále častěji však ze strany veřejnosti slyšíme, že by žáci neměli hledat informace v učebnicích, ale měli by je najít na Wikipedii nebo si je zdarma „vygooglovat“.

V jistém ohledu jsou tyto názory správné. Učebnice by neměla být telefonním seznamem tvrdých dat, která se žáci učí nazpaměť. Učebnice by měla být nástrojem dítěte při objevování nových znalostí a získávání potřebných dovedností. Absurdní v naší zemi je ovšem to, že samy školy nevyžadují kvalitní učebnice, ale nutí děti používat (a rodiče kupovat) přehledy látky, které se za učebnice pouze vydávají. Někteří učitelé bohužel spatřují smysl výuky v tom, že tyto přehledy látky přepisují na tabuli či v horším případě promítají dataprojektorem vlastní digitální učební materiály (tzv. DUM). V případě DUMů je absurdní i fakt, že řadu z nich nelze použít digitálně, ale musí se vytisknout na papír, pokud se mají reálně využít při výuce. Mnohdy je role dětí při hodině zúžena na opisování DUMů do sešitu a jejich reprodukci při zkoušení.

Učebnice by měla být nástrojem dítěte při objevování nových znalostí a získávání potřebných dovedností. Absurdní v naší zemi je ovšem to, že samy školy nevyžadují kvalitní učebnice,ale nutí děti používat (a rodiče kupovat) přehledy látky, které se za učebnice pouze vydávají.

Internet je obrovským zdrojem informací. To je na jedné straně pozitivní, na straně druhé je však problém právě s nepřeberným množstvím dat. A tento problém bude do budoucna narůstat s tím, jak rychle se zvyšuje celkový objem informací. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že se počet hodin, které děti stráví ve škole, za posledních sto a možná více let nezměnil, přičemž nároky na to, co by se děti měly ve škole naučit, se výrazně zvýšily, je jedinou cestou dopředu zvýšení efektivity výuky právě ve škole. Nekonečné vyhledávání v nekonečném množství dat není pro institucionální vzdělávání nejefektivnější cestou.  

Jakou roli podle Vás hraje učebnice ve vzdělávacím systému?

Je třeba neustále opakovat, že zásadním článkem systému vzdělávání je profesionálně připravený učitel. Učebnice může hrát důležitou roli, nikoliv však zásadní. Význam učebnice poroste ve chvíli, kdy školy samy budou chtít používat kvalitní učebnice a nebudou státem nuceny přivydělávat si vytvářením svých vlastních materiálů. Role učitele je především v rovině pedagogické. A jako si sám učitel po večerech nevyrábí počítač, mikroskop či Van de Graaffův generátor, neměl by mrhat svojí energií tam, kde lze použít to, co už bylo vyrobeno profesionálně někým jiným. Jako absurditu našeho vzdělávacího systému hodnotím situaci, kdy je pod heslem „předávání dobré učitelské praxe“ preferováno vytváření a sdílení tisíců elementárních digitálních výukových objektů, často velmi pochybné kvality, a přitom jsou odmítány učebnice předních pedagogů této země, které představují sdílení dobré praxe na mnohem dokonalejší úrovni.

Vytvořit kvalitní učební materiál znamená pro učitele zcela nesmyslný výdej energie, kterou by měli lépe využít na vlastní přípravu na výuku a na její individualizaci, vyplývající z aktuálního složení dané třídy, času a místa užití. Je určitě správné a podle mého názoru naprosto nutné, aby učitelé doplňovali výuku vlastními materiály nebo zdroji z internetu. Vycházet ale při výuce převážně z vlastnoručně vytvořených materiálů je velké riziko z pohledu naplnění cílů vzdělávání. Přestože se u nás již utratily miliardy evropských korun za vytvoření více než stovky tisíc DUMů, nesetkal jsem se zatím s jediným pedagogickým výzkumem, který by potvrdil to, že by se výuka ve škole zlepšila při náhradě kvalitní učebnice za DUMy. Zejména rodiče by si tedy měli dobře uvědomovat rizika, která pro jejich děti mohu vyplynout ve chvíli, kdy někdo vyškrtne učebnice ze vzdělávacího procesu. A je jedno, zda je to populistický politik toho času ve funkci ministra školství nebo příliš ambiciózní ředitel školy. Vzdělávání nových generací je pro budoucnost nás všech natolik důležité, že bychom neměli připustit experimenty na našich dětech, aniž abychom si byli jisti tím, že to, co nabízíme, je lepší než to, co nahrazujeme.   

DUMy jako plnohodnotný učební materiál tedy odmítáte?

DUMy, resp. vlastní výukové materiály (je jedno v jaké formě) jako takové neodmítám, ale odmítám myšlenku, že náhrada profesionálních učebnic vzdělávacím obsahem vytvářeným každým učitelem je cesta pro stát finančně efektivnější. Pokud si vezmeme pouze operační program OPVK, ze kterého bylo vydáno v uplynulých letech na tvorbu DUMů na základních školách přes 4,5 miliardy korun (a aktuálně dalších 1,5 miliardy korun na středních školách) pod heslem zlepšení vzdělávání, tak to kýžené zlepšení nevidím. Nejen že neexistuje žádný pedagogický výzkum, který by investování takové ohromné sumy ekonomicky obhájil, ale dokonce neexistuje jediná statistika o tom, zda někdo a v jakém rozsahu tyto DUMy vůbec používá. V případě nákupu učebnice každý ví, co kupuje. Zde se vydalo několik miliard pod europopulistickým heslem „zkvalitňování vzdělávání“, přičemž nikdo neví, za co konkrétně. Jeden náměstek ministra školství mi kdysi řekl: „Vím, že Váš názor na evropské dotace je kritický. A já s Vámi Váš názor sdílím. Když ale ty peníze jsou, je třeba je čerpat!“ Takže místo cílevědomého investování vlastních daní do skutečně kvalitního a dlouhodobě udržitelného rozvoje vzdělávací soustavy jsme se stali „čerpači“ eurofondů. Absurdní na tom je skutečnost, že jsou to vlastně naše daně, transformované nejprve bruselským a poté českým úředníkem do nepříliš efektivní podoby.

Jak si stojí učebnice v zahraničí?

Nedávno jsem zahlédl v jednom našem deníku přehled nákladů na vzdělávání na prestižních univerzitách. V případě studia na Harvardu přijdou studenta učebnice na jeden ročník na 1 300 dolarů. Vzhledem ke školnému ve výši 35 000 dolarů jsou to skoro 4 %. Jak je tedy vidět, na Harvardu se na veřejně dostupné DUMy zatím příliš nespoléhají.

Zpět do základní školy. Pokud jsem již použil příklad z Rakouska-Uherska, zůstanu u našich sousedů. V Rakousku hradí stát každému dítěti profesionální učebnici pro každý předmět od první třídy až po maturitní ročník s tím, že mu po skončení školního roku zůstává. Je to tedy spotřební materiál, jako je sešit nebo cokoliv jiného. Žák si může do učebnice klidně psát a k obsahu se může později kdykoliv vracet. Rodič přesně ví, na co platí své daně. V této souvislosti je zajímavé, že učebnice nehradí ministerstvo školství, ale ministerstvo pro rodinu. V Rakousku tedy každý rodič ví, že jeho dítě dostává novou učebnici a ne deset let starý salát.   

Pokud vezmu v úvahu, že stát pouze z jednoho operačního programu vydal na vytvoření materiálů, o nichž ani sám neví, kdo a jak je využívá, prostředky, za které by mohly mít všechny naše děti nové učebnice po dobu příštích deseti let, měli bychom minimálně zpozornět. Navíc představa, že jednorázovým výdajem X miliard budeme schopni zajistit dlouhodobě udržitelný vývoj kvalitního vzdělávacího obsahu, jde zcela proti smyslu financování školství. To je nutné postavit na dostatečně vysokých a pravidelných mandatorních výdajích státu, ne na jednorázových, namátkových a zcela nepředvídatelných, tudíž neplánovatelných evropských dotacích.

Financování učebnic v Rakousku a u nás může být příkladem rozdílu v chápání role vzdělávání jako skutečné a jediné hybné síly budoucí ekonomické prosperity. A dokud si to neuvědomíme, bude se naše HDP tomu rakouskému (a nejen jemu) neustále vzdalovat.   

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close