Dan Přibáň: dobrodružství najde člověk jenom tam, kde je naděje na neúspěch

Text: Adéla Zelenda Kupcová

S Danem Přibáněm, náčelníkem trabantích expedic, o tom, zda je šťastný, co ho naučila nebo nenaučila škola a proč jde s kůží na trh a bije se ve veřejném prostoru za své názory. A samozřejmě také trochu o cestování a trabantech.

Jste šťastný?

Já myslím, že jo. Ale tady u nás v té české kotlině si lidé často neumí připustit, že mají šťastný život. Takže jedním z největších problémů je, že jsme strašně zpruzení. Když se člověk vydá prakticky jakýmkoli směrem od nás, tak tam jsou lidé méně otrávení. U nás to chodí tak, že když se někoho zeptáte jak se má, tak očekávaná odpověď je, že to stojí za houby a šéf je ras, do toho hypotéka… Neumíme říct, že se šéfem nic moc, hypotéka možná nebyla dobrý nápad, ale celkově se máme dobře. A ono teprve, když si člověk připustí, že se má dobře, tak to začne fungovat a člověk to prožívá.

A čím to je, že dokážete být šťastný, že si to umíte připustit?

Protože mám s čím srovnávat a prostě vidím, že se tady máme dobře. Silně zapůsobí, když člověk vidí, jak se mají lidé jinde v porovnání s námi špatně, jsou chudší, žijí s neustálými riziky ať už války, nebo nemoci, ale stejně jsou v pohodě. Tak proč bychom nemohli i my? Možná proto, že si na sebe sami šijeme strašné nároky a chceme držet šílené tempo.

Správně jsem začal psát, až když jsem musel, protože jsem se chtěl živit psaním. A když jsem chtěl, tak to pak i šlo. A ve škole? tam jsem se naučil, že trojka je dobře.

To tempo je vidět hlavně na oborech, které využívají technologie. Před lety se věřilo, že rozvoj technologií zkrátí pracovní dobu. Ta ale zkrácena nebyla, jen výkonnost závratně stoupla a nároky na člověka jsou vyšší. Takže v tomhle směru technologie nepracují vždy pro člověka, ale proti němu. Kdyby stačila efektivity práce z dob před třiceti lety, tak nám stačí tříhodinová pracovní doba. Ale jinak mě technologie baví, všechny aplikace, vylepšování…

Jaký jste byl jako dítě?

Já jsem byl takový ten kluk, co lepí letadýlka a vymýšlí různé kraviny. Ale rozhodně jsem nepatřil mezi takové ty rebely, které žerou holky. Byl jsem typický letecký modelář, jak z české komedie z 80. let. Teď se tomu říká nerd. Prostě mě bavilo zkoušet, co se stane, když nějakou věc třeba podpálím, jestli to vybuchne, a co můžu udělat pro to, aby to vybuchlo. A holky se se mnou vůbec nebavily. A nebavil mě zeměpis, což mi lidi nechtějí věřit.

A škola vás bavila?

Pokud mě věc baví, tak ji dělám naplno, a pokud ne, tak ji vysklívám. Tak to bylo i s češtinou, která mě nebavila asi i proto, že jsem kapku dyslektik. Ale říkám, že dyslexie je evoluční výhoda, protože my vidíme věci, které ostatní nevidí. A pravopis jsem se nakonec stejně naučil. Ale až když jsem věděl, k čemu mi bude dobrý. Vlastně mě ho naučila až paní korektorka v Abíčku (časopis ABC). Správně jsem začal psát, až když jsem musel, protože jsem se chtěl živit psaním. A když jsem chtěl, tak to pak i šlo. A ve škole? Tam jsem se naučil, že trojka je dobře. A dobře je dobře.

A co důležitého jste se ve škole naučil, nebo jako životní lekci jste dostal?

Na střední školu jsem šel z osmé třídy, protože v té době byla jen osmiletá základka. Takže už v sedmičce jsem musel vědět, kam se hlásit. A to je ten nejblbější věk, protože dítě prostě neví. A táta v dobré víře vymyslel, že budu dělat elektromechanika. To byl učňák, SOU Zelený pruh. Až pak jsem si udělal ještě maturitu, vychodil jsem to se zaťatými zuby a hrozně mě to nebavilo. A zjistil jsem, že tohle fakt dělat nechci, tak jsem se vrhl na novinařinu. Ale teď jsem rád, protože když řešíme na cestě problémy s elektřinou, tak jsem schopen to spravit. Kdybych studoval, co jsem si přál – restaurátora historických letadel nebo učitele v mateřské školce, tak bych tohle neuměl. A možná bych nyní i jako restaurátor nebo učitel pracoval. Ale nejsem si jistý, jestli bych tak byl šťastný.

Takže nejvíc mě naučily asi tyhle omyly a chyby. Právě sada různých chyb a karambolů člověka posouvá dál. Ve škole jsem se toho nejvíc naučil blbostmi, chybami, které jsem udělal, ne samotným vzdělávacím procesem.

Jak jste začal s cestováním?

To sahá až do dětství. Jezdil jsem na tábory už od malička. S lidmi, kteří měli trampské kořeny. Když mi bylo nějakých třináct, tak jsme jeli na první čundr… A i tam jsem začal s filmováním, protože kamarád, který měl zámožnější rodiče, přivezl kameru. A to někdy v tom 92. roce byl neuvěřitelný úkaz.

A kdy jste se vydal prvně na zahraniční výpravu?

Pak ve dvaceti jsem si pořídil holku, což byla zásadní změna v mém životě. A jezdili jsme na čundry spolu, a když jsme spolu byli asi tři měsíce, tak přišla s tím, že nebyla nikdy u moře. Tak říkám, že pojedeme. A vyrazili jsme autobusem do Chorvatska, i když to bylo krátce po válce na Balkáně. A najednou jsem si uvědomil, že to jde. Prostě se sebrat a jet. Později jsme začali jezdit mojí starou Dacií, kde jsme si udělali místo na spaní, a později jsme na pickup rodičů ušili stan, takovou boudičku, a projezdili jsme celou Evropu.

No a další impuls vydat se dál byl, když mi dala po šesti letech kopačky. To byla další věc, která nevyšla, nakopla dál. A tak jsme vyrazili s kamarádem stopem do Egypta. A když jsme byli stopem v Turecku a vylezli na Ararat, tak jsme se začali bavit o tom, že bychom mohli autem projet Afriku. A tak vlastně začala celá ta trabantí odysea.

Takže později díky trabantům do sebe zaklaply všechny moje vášně: cestování, stroje, filmování, novinařina…

Často říkáte, že když jste s trabanty začínal, mnoho lidí mělo postoj, že to nezvládnete, že to nejde… A vy jste do toho stejně šli. Jak to, že jste těmto skeptikům nepodlehli a stejně se do toho pustili?

To, že nám nikdo nevěřil, je dnes už těžko představitelná situace. Ale tehdy nebyl u nás nikdo takový, kdo by cesty malými auty dělal. Takže nebyl nikdo, kdo by přišel a řekl: kluci, to dáte, já jsem projel tohle a tohle… A ani my sami jsme tomu moc nevěřili, ale hrozně nás to lákalo. Navíc já trabanty znal, protože jsem jeden kdysi dal své přítelkyni, té, co mi pak dala kopačky, jako vánoční dárek. Dostala modrý trabant s bílými pruhy a byl plný plyšáků.

Já v celém svém životě dávám na to, jaký mám z nápadů, věcí a plánů pocit. A když mi přijde, že je to dobrý nápad, tak do toho prostě jdu. To je stejné jako celá má veřejná aktivita ohledně migrace a podobně. Prostě mám pocit, že takhle by se to mělo dělat, tak to vnímám a podle toho jednám.

A u všeho platí, že prostě buď to vyjde, nebo ne. A já rád říkám, že dobrodružství najde člověk jenom tam, kde má naději na neúspěch.

A co nejdůležitějšího Vás cesty naučily?

Rád říkám, že dnes už člověk nenajde na cestách bílá místa na mapách, ale najde tam sám sebe. Většina mých životních zkušeností vychází právě z cest. Člověk se učí hrozně moc o sobě i o těch druhých. Navíc já jsem takový analyzátor, furt o tom dumám. Navíc když potom stříháme ten film, tak je to i silná zpětná vazba, kdy vidíte, jak v jaké situaci reagujete… A to posouvá dál. Co mohu říct, je, že jsem z těch cest víc vyklidněný. Já jsem dost vztekací tvor, ale moc se mě to nedotýká. Já se vyvztekám a je to dobrý. Takže věci, které tu lidé řeší jako problém, po návratu z cesty jako problém nevidím.

Jste hodně aktivní na sociálních sítích, vyjadřujete se k veřejným otázkám, snažíte se tlumit iracionální strach a nenávistné projevy v souvislosti s migrací, jste kritický k prezidentu Zemanovi, politice Ruska. Proč? Co je Vaší motivací?

Prostě mě to celé irituje. A když mám na něco silný názor, tak mi přijde nedostatečné si to jen myslet, nebo si takhle někde zahudrovat a nedělat nic. Takže vnímám jako svoji povinnost tyhle věci říkat. Co se týče migrace, tak hodně skřípu zubama, protože zejména ti Češi, kteří nikdy migranta ani muslima neviděli, se tváří jako experti na islám, jako by rozuměli úplně všemu. A je zneklidňující, jak se valí nějaká informace šířená z proruských médií a všichni ji přijímají jako pravdu. Pocit povinnosti tyhle věci pojmenovávat a vymezovat se proti nim vychází i z mojí osobní historie, protože vždy jsem se zajímal o druhou světovou válku a vojenství, navíc byl i děda v koncentráku. Asi i proto mě víc štve tahle lidská omezenost a mám tu velkou potřebu to změnit.

Vy jste se také vypravil do tábora pro migranty v Berkasovu na balkánské trase. Jaký jste z toho měl dojem?

Atmosféra a možnost potkávat ostatní dobrovolníky byla fakt zajímavá. Odžít si to. Potkat lidi, kteří pomáhají, ale ne proto, že by byli tak altruističtí a naivní, ale protože je jim jasné, že nezvládnutý příliv migrantů by byl větší problém, než když je to aspoň trochu koordinované a zajistí se aspoň trochu slušné podmínky. A měl jsem hlavně silný pocit, že by bylo lepší nemít tu žádného migranta, protože sami ti lidé jdou do obrovského průšvihu. Takže nejsem nějaký vítač a souhlasím, že by bylo lepší, kdyby sem nechodili. Ale také by se tam nemělo válčit a neměla by u nás být korupce. Ale to je realita, realita, kterou musíme řešit. Říct, že tu nemá být migrace, je jako říct, že nemá dneska pršet. Ale to všem těm haterům nevysvětlíte.

A co myslíte, že by měl člověk dělat, aby dokázal odolávat lžím, kriticky myslet v souvislostech?

Ono je těžké měnit myšlení lidí. Ale všichni by měli cestovat. Aby viděli, jak je to jinde, že lidé jsou různí a i odlišný styl života má své klady a zápory, stejně jako je má ten náš. A možná tu chybí víc opinion makerů, zejména na lokální úrovni v menších městech a vesnicích, kteří by se nebáli říkat i jiné názory, než mají jejich sousedé, a zasahovali do veřejné diskuse. Osobní vzor funguje vždycky lépe než článek v novinách nebo reportáž v televizi. Je to o tom se nebát říci, co si myslím, i když to někoho může štvát a nebudu se všemi kamarád. Ale pokud cítím, že to má smysl, je potřeba to udělat.

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close
Close