Články

Demokracii se lze naučit. Umíme to?

Text: Bohumil Kartous (pro Hospodářské noviny)

Ve Skotsku má tradici výuková metoda zvaná storyline, česky řečeno děj. S využitím určitého fiktivního narativu, jako třeba že třída je vesnice, kterou ohrožuje obr, s nímž je potřeba jednat, aby nedělal další škody, vtahuje děti do reálných problémů a učí je hledat jejich skutečná řešení. 

Prosté a přitom neuvěřitelně potentní. Děti ve svých rolích zažívají na vlastní kůži, jaké je to být součástí nějakého společenství, jak funguje spolupráce, jak společně čelit vnějšímu nebezpečí. Učí se, že život jedince a jeho kvalita závisí na společnosti, ve které žije, a naopak. Tím, že děti vtáhnete do děje, dáváte jim neocenitelnou a pouhým výkladem nepřenositelnou zkušenost. Vedle toho může učitel do příběhu vetknout konkrétní a hmatatelné problémy současnosti a tak seznamovat děti s reálným světem, do kterého vyrůstají a jehož problémy budou muset zanedlouho řešit. Lze takhle učit děti o čemkoliv, o životním prostředí, o kulturních rozdílech, o lidských právech, o demokracii …

Je to skutečně neuvěřitelně prosté a zároveň prokazatelně efektivní. Důkazem budiž to, že naše kultura je ve své podstatě vystavěna na kanonických příbězích, jako jsou všechny pohádky, starověké eposy, Bible, Korán a všechny jejich další, novodobé ekvivalenty. Po určitou dobu byly příběhy jediným prostředkem reprodukce mýtů, které představovaly způsob chápání univerza.

S rozpadem mýtů došlo i ke zpochybnění velkých příběhů a jejich platnosti, nicméně síla příběhu se nijak nezmenšila, jen se rozptýlila a přeskupila. Příběhy pořád ovlivňují formování osobní i společenské identity, výsledky voleb, ekonomický úspěch. Film i literatura jsou žánry příběhu. Média příběhy zbožňují, odvíjí se od nich přirozený zájem.

Velké historické příběhy nemusejí přetrvat, ty malé vlastní ano

Příběh neztratil nic ani na své síle vzdělávat. Storyline není nic jiného než uvědomování si této možnosti a snaha ji pozitivně využít k přípravě dětí na reálný život v reálném světě. Využít příběhu lze pochopitelně i negativně, všechny úspěšné propagandy pracují s psychologicky propracovanými narativy. Kdo zná Švejka, zná i příběh o chrabrém rakouském vojínovi, jemuž sice šrapnel ustřelil hlavu, jeho tělo však ještě stihlo sestřelit ručnicí nepřátelský letoun. Skvělá karikatura propagandy.

Ostatně Haškův Švejk je geniálním příběhem, na jehož pozadí je neopakovatelně vykreslena absurdita lidského jednání. Právem patří mezi kanonické příběhy české kultury a jeho prostřednictvím lze stále mnohé vysvětlovat.

Velmi silným příběhem, i padesát let poté, co se odehrál, je tzv. Pochod na Washington a vystoupení kazatele Martina Luthera Kinga na shromáždění před Lincolnovým pomníkem. V USA, ale třeba i v Británii, platí tento příběh za jeden z milníků novodobé demokracie, za příběh o tom, že demokratické principy mohou skutečně zvítězit. Projev k padesátému výročí vskutku dějinotvorného příběhu pronesl první černošský prezident, který nepochybně představuje další milník ve vývoji americké demokracie a už nyní je i dalším dějinotvorným příběhem. Paradoxně se tak děje za situace, kdy americkým veřejným prostorem otřásá únik informací o rozsahu špionážních aktivit a o vítězství tzv. „securocracy“. To je zase příběh Edwarda Snowdena.

V souvislosti s tím, jak současná česká společnost velmi nahlas pochybuje o stavu svého demokratického režimu, se nabízí otázka, nakolik velké české příběhy o vítězství demokracie pořád platí. Na žádné velké příběhy totiž nelze spoléhat donekonečna, i ten Kingův možná jednou vychladne a další generace nebudou číst Švejka. Daleko důležitější je využít příběhu v jiné, všední, nenápadné formě. Pokud je demokracie založena na důvěře ve velké příběhy, je přímo závislá na jejich nezpochybitelnosti. Pokud bychom chtěli být skutečně důslední, museli bychom připustit, že taková demokracie stojí na mýtech. Nelze jistě tvrdit, že mýtus zcela ztratil jakýkoliv smysl, nicméně jeho zpochybnitelnost z něj dělá dost nejistou existenci. Stejně tak nejistá je demokracie, která je opřena o velké příběhy, chcete-li mýty. Můžeme se jistě ještě nějakou dobu vzájemně ujišťovat, že velký příběh Listopad 1989 zajišťuje této společnosti trvalý nárok na demokracii. Otázka je, jak dlouho. Mohlo by se také stát, že tento velký příběh jednoho dne ztratí pointu a v tom okamžiku nastane problém, k čemu se vlastně odkazovat. Někoho třeba v takovém okamžiku napadne otázka, jestli je nám vůbec demokracie zapotřebí. A třeba pak nějaká většina demokraticky rozhodne, že ne …

O úrovni v matematice máme podrobné zprávy, o úrovni v demokracii žádné

V kruzích zabývajících se vzděláváním se často debatuje o tom, co by se vlastně děti měly učit a co to znamená, když se řekne „dobré vzdělání“. Věřte, že na toto téma panují velmi různé názory. Nejčastěji uslyšíte, že by se děti měly více věnovat matematice, že se musí zlepšit technické vzdělávání, že by měly umět jazyky a vše ostatní, co sledují mezinárodní průzkumy, respektive co požadují parciální zájmy. Úroveň demokracie žádný vzdělávací průzkum nesleduje a přitom se jedná o zdaleka nejdůležitější prvek, kterým by vzdělávání, rozhodně to veřejné, mělo přispívat.

Učit demokracii lze i malé děti. Storyline dokáže vtáhnout do děje demokracie už děti ve věku čtyř, pěti let. Než věřit velkým příběhům, je lepší prožít svoje vlastní. Pokud tato společnost skutečně chce zachovat demokracii, musí ji současnou generaci dětí naučit. Pokud má nějaký pud sebezáchovy, zasadí se o to, aby vzdělání tímto způsobem demokracii zajistilo. V první dny školního roku není na škodu si to uvědomit.

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close