InoEduFest shromáždil inovativní školy pod jednu střechu

Setkání se účastnilo i Scio se svou připravovanou ScioŠkolou a veletrh nám přinesl zajímavé rozhovory a inspiraci.

Například Eliška Pavelková z brněnské Sdružené školy Majka nám vyprávěla o tom jak, jak chodí s dětmi do muzeí a na univerzity: „Proč bych jim to měla vysvětlovat sama? Nejlepší je, když si s nimi o tom povídá někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Děti se mohou vyptat na všechno, co je zajímá, a když je to na společné přednášce s vysokoškoláky, jsou ještě vděční za trefné otázky našich dětí. Je jim šest až deset let a vůbec se nebojí. “ Nakonec jsme obdrželi pozvání, ať se k nim přijedeme podívat; ale musíme dát vědět předem, abychom nepřijeli, když zrovna budou na exkurzi.

Zastavili jsme se také u stánku Jindřicha a Lenky Mončekových, kteří všem ochotně ukazovali, jak pro svoji školu Jedna radost rozpracovávají materiály k učení matematiky podle metody profesora Hejného. Jde jim o to, aby děti jasně věděly, co umějí, pokud dokážou vyřešit úlohu určité obtížnosti. Mončekovi dávají svoje materiály volně k dispozici na školní web. Společně jsme si přáli: Kdyby tak někdo podobným stylem vypracoval podklady pro výuku češtiny a prvouky…

Děti se mohou vyptat na všechno, co je zajímá, a když je to na společné přednášce s vysokoškoláky, ti jsou vděční za trefné otázky našich dětí. Je jim šest až deset let a vůbec se nebojí.

Zajímavé byly zkušenosti základní školy, která buduje druhý stupeň. Na workshopu nám zástupkyně školy otevřeně popisovala, co se na druhém stupni daří, co ne, jaké hledají cesty, a jaké vidí možnosti. Při budování druhého stupně se přizpůsobují potřebám dětí a nebojí se měnit původní koncepci. Respektují vývojové potřeby dětí a dávají jim prostor, který právě potřebují. V nižších ročnících jim umožňují trávit čas ve venkovním prostoru, věnovat se reálným projektům, s trpělivostí a důvěrou, že se opět vrátí do tříd ke studiu. A jak se aktuálně ukazuje, tento předpoklad byl správný. Také řeší, zda je lepší s dětmi tvořit individuální studijní plány pro určitá časová období nebo zda jim i v této oblasti ponechat větší svobodu a dát jim možnost samostatně si volit a samozřejmě měnit studijní cíle podle aktuálních zájmů a potřeb.

Nikola Křístek s námi na workshopu o budování komunitních škol otevřeně sdílel svůj příběh o tom, jak se společně s několika dalšími rodiči rozhodl založit školu pro svoje děti a vložil do toho hodně času a úsilí. Po roce jejich projekt selhal, protože se nenaplňovala rozdílná očekávání rodičů, která se jim nepodařilo odkrýt na začátku. Takový osud potkává více komunitních škol. Přímo na workshopu se přihlásila jedna skupinka rodičů, že něco takového právě prožívá. Ptali se na radu, jak to ustát. „Iniciativy, které tuhle fázi přežily, často měly uvnitř sebe mediátora,“ doporučil Křístek.

Organizátorem akce, která proběhla v inspirativním prostředí základní školy v Londýnské v Praze, byl Institut pro podporu inovativního vzdělávání. Další veletrh se chystá na podzim.