Kterak neuromýty překážejí rozvoji vzdělání

Překlad: Jan Moravec, Bob Kartous

Steve Masson, oceňovaný kanadský vědec v oblasti neurovzdělávání (neuroeducation), nahlas zpochybňuje některé zažité představy o tom, jak funguje lidský mozek v procesu učení. Učební styly, používání pravé či levé hemisféry nebo představa, že používáme jen 10 % mozku, označuje za neuromýty, které nemají oporu v empirických výzkumech. Věří jim většina učitelů…

Co překáží změně ve vzdělávání? Věřím tomu, že jednou z mnoha bariér jsou mylné představy, které mají učitelé o mozcích svých studentů. Tyto mylné představy (souhrnně zvané neuromýty) brání změně a rozvoji vzdělávání, protože vytvářejí přirozenou a očekávanou tendenci změnám vzdorovat. Věřím zároveň, že cestou, jak tyto předsudky překonat, je začlenit do pedagogické přípravy kurzy neurovzdělávání. Toto rozvíjející se vědní odvětví se snaží zlepšit vzdělávání díky poznatkům o mozku.

Jedna z bariér ke změně vzdělávání: Neuromýty

Nejdříve si pojďme promluvit o oněch předsudcích. Jistě máte nějakou představu o tom, jak funguje mozek. Možná věříte tomu, že se studenti učí lépe, když se k nim informace dostávají v jimi oblíbené podobě (vizuálně, sluchově apod.). Nebo že studenti preferují jednu z mozkových hemisfér, případně že využívají pouze 10 % kapacity mozku, či že v dětství jsou kritická období, po nichž jisté věci už nelze naučit.

Jak vám možná již došlo, všechna tato tvrzení jsou neuromýty. Pokud něčemu z toho věříte, není důvod se rozrušovat, protože zdaleka nejste sami. Vloni zveřejněná studie na webu Frotniers in Psychology ukázala, že většina učitelů věří různým neuromýtům. Např. více než 90 % učitelů ve Velké Británii a Nizozemí věří teorii různých učebních stylů navzdory tomu, že empirické důkazy prokazují nefunkčnost tohoto předpokladu.

Jedno z možných řešení: nabídka kurzů neurovědy

V souboji s neuromýty, při překonávání bariér bránících změnám vzdělávání, by pomohl kurz neurovědy. Nejen že by pomohl vymýtit většinu neuromýtů, pomohl by rovněž učitelům pochopit trochu lépe mozky jejich studentů.

Před několika lety byl na funkci mozku ve vzdělávání kladen pouze oemezený důraz, ovšem v poslední době došlo k enormnímu pokroku ve vědění o lidském mozku díky zobrazovacím metodám. Až 90 % současných znalostí z této oblasti pochází z posledních 15 až 20 let. Patří sem i tři významné poznatky, které znovu posilují relevanci studia vlivu mozku na vzdělávání.

První objev: učení mění mozek. Přesněji, učení mění spojení mezi neurony v mozku. Když se studenti učí číst nebo počítat, jejich mozek se mění. S pomocí současných zobrazovacích metod je možné pozorovat a měřit efekt učení na mozek.

Druhý objev: struktura mozku ovlivňuje učení. Všem vlivům na učení a na to, jak se nové poznatky ukládají v mozku, ve skutečnosti předchází jeho struktura. Více informací o mozku studentů pro učitele znamená mít lepší znalosti předpokladů a omezení ve studijním procesu.

Třetí objev, nejspíše nejdůležitější a jednoznačně nejaktuálnější: způsob učení má dopad na změny, které jsou výsledkem učení. Dvě různé metody učení ne nutně povedou ke stejným změnám v mozku studenta, jak ukazuje výzkum porovnávající dopady globální a hláskové metody učení čtení. Nejen, že mozek studenta se mění vlivem učení, ale učitel může sehrát klíčovou roli při rozvoji jednotlivých partií mozku.

Pokusil jsem se shrnout fakta, jak neuromýty brání změně a zlepšování ve vzdělávání. Domnívám se, že úspěšným prostředkem v boji s neuromýty mohou být kurzy neurovzdělávání a proto by měly být začleněny do základního učitelské přípravy. Důležitost kurzů neurovzdělávání však nekončí překonáváním neuromýtů. V současné době jsou k dispozici znalosti o mozku, které mohou mít konkrétní dopad na pedagogiku. Tyto znalosti zůstávají většinou učitelům neznámé, což je fakt, kterému by měla být věnována patřičná pozornost, jelikož v následujících letech nám mohou lepší znalosti o mozku pomoci rozvíjet to, jak učíme, i to, jak se učíme.

Zdroj zde. http://www.cea-ace.ca/blog/steve-masson/