Náklady nevzdělanosti jsou náklady budoucnosti

Text: Bohumil Kartous (pro Hospodářské noviny)

Když jsme se rozhodli zveřejnit výsledky průzkumu o míře xenofobie žáků na českých základních školách, tušili jsme, jaké přijdou reakce. Ne náhodou je nepsaným pravidlem pro public relations v ČR, že otázkou etnik, zejména otázkou vztahu k Romům, není radno se otevřeně zabývat. Jako výzkumná společnost ale nehledíme na pravidla public relations, nemůžeme si dovolit tajit, co jsme zjistili.

Zjistili jsme, že na 40 % dětí v 6. a 9. třídách by podpořilo protiromský pochod, pokud by se v jejich městě konal. Byť se zdaleka nejedná o jediné zjištění z daného průzkumu, právě tato informace si usurpovala dominantní postavení v médiích. Většina „občanských“ reakcí byla založena na jistém nepochopení sdělovaného. V podstatě všichni pominuli fakt, že se jedná o výsledky výzkumu, nikoliv o podporu jakékoliv skupiny v sociálním prostoru. Evidentně se tato informace dotkla identity řady čtenářů, kteří špatně nesou, že čeští žáci inklinují ke xenofobii. I to je ostatně zajímavá sociální sonda, žel neukazuje nic nového, pouze potvrzuje tradovanou letitou zkušenost.

Multikulturní společnost není politikum, ale fakt

Z té spousty reakcí i komentářů pod články na internetu vyplývají závažná zjištění. Řadu lidí dokáže rozlítit pouhý akt zveřejnění výsledků výzkumu na téma etnické snášenlivosti. Byť neformulují své námitky přesně takto, svým postojem se snaží obhájit fakt, že 4 z 10 dětí se relativně radikálně vymezují vůči Romům. Připadá jim to naprosto logické a odmítají fakt, že by to mělo být jinak, nebo dokonce že by se někdo mohl pokusit tento postoj měnit. Zároveň, viděno jejich očima, se jedná o problém „konvenčně“ neřešitelný, a pokud, pak „účinnou represí“.

Pominu všechny multikulturní argumenty opírající se o humanitu, jelikož lidé argumentující ve prospěch protiromských postojů a represivní jednání majority takové argumenty považují za historicky vyvrácené. Jejich formulace této zkušenosti nejčastěji zní „multikulti výchova/společnost nefunguje“.

Slušelo by se říci, že toto východisko je nepravdivé. Slovo „multikulturní“ je jedním z těch, které se podařilo politicky zcela zprofanovat a znemožnit jejich používání, byť by jejich význam byl sebevýstižnější. Slovo multikulturní, mluvíme-li o společnosti, říká prostě tolik, že společnost vytváří lidé pocházející z různého kulturního prostředí. To je ovšem fakt, který nepřineslo 21. století. Kdo četl trilogii Hannah Arendtové o totalitarismu, velice dobře ví, že evropské společnosti jsou ve své podstatě multikulturní dlouhá století. Hannah Arendtová se velice detailně věnuje historii vysoce problematického sžívání se židovské majoritní komunity v Evropě a mimoděk tak ukazuje, že „multikulturnost“ je něco historicky přítomného. Stejně tak historie přítomnosti Romů v této společnosti je velmi dlouhá. Jinými slovy, multikulturalita je fakt, který platil a platí, i když za měnících se podmínek, a pokud chceme tuto společnost rozvíjet v mantinelech demokracie a rovnoprávnosti, musíme se s tím vyrovnat. Zvlášť v době, kdy se dá podle všech prediktorů očekávat, že multikulturalita společností spíše poroste.

Jistota šestnáctinásobku

Ale to není meritum argumentace, na kterou by měli lidé zastávající postoj souběžné etnické vyhraněnosti a neřešitelnosti problému slyšet. Věřím však, že pro většinu z nich je akceptovatelný argument, který říká, že současná investice do vzdělávání a integrace jakýchkoliv problémových členů společnosti či skupin nutně povede ke snižování sociálních rozdílů, což obnáší vyšší ekonomickou nezávislost, vyšší míru jakýchkoliv gramotností, větší odpovědnost za svůj vlastní život, menší delikvenci či recidivu, vyšší míru příspěvku do veřejných rozpočtů, více racionální politické rozhodování. Všechny tyto atributy rostou či klesají právě se vzděláním, jak prokázal známý experiment projektu HighScope Perry Preschool Project, který sleduje vývoj života dětí ze socioekonomicky oslabeného prostředí, z nichž první kontrolní skupina prošla předškolním vzdělávacím programem (mateřskou školou) a druhá nikoliv. Po dvaceti sedmi letech byly porovnány jejich socioekonomické parametry (dosažené vzdělání, zaměstnanost, kriminalita, věk reprodukce atp.), které ukázaly výrazný pozitivní vliv ve všech sledovaných faktorech. Ale to by pro odpůrce humanismu či „multikulturality“ nemuselo být ještě zcela přesvědčivé. S jejich uvažováním by ovšem mělo konvenovat toto: prostřednictvím přepočtu na náklady z experimentu vyplynulo, že každý dolar investovaný do předškolní výchovy dětí se šestnáct krát vrátil. Jinou investici se srovnatelnou ekonomickou návratností těžko najdete a nutno konstatovat, že ekonomická návratnost je z objektivního hlediska to nejmenší. Pozitivní vliv na socializaci, z čehož nepřímo pramení menší míra etnické averze a naopak větší míra bezpečnosti, řekněme ekonomickým jazykem onen sociální „kapitál“, který taková investice přináší, je daleko důležitější a přitom daleko hůře vyčíslitelný.

Investice do budoucnosti vyžaduje podmínky

Pokud se tedy i s těmi, kdo odmítají stanoviska postavená na lidských právech a humanitě obecně dohodneme na faktu, že vzdělávání sociálně vyloučených, ať už Romů nebo jiných, se společnosti vyplatí, budeme si muset přiznat, že se 40 % dětí podporujících protiromské pochody (a s pravděpodobně vyšším procentem stejně naladěných dospělých) to půjde jen těžko. Majoritní společnost si musí v prvé řadě uvědomit, že je zejména na ní, jak se bude společnost vyvíjet. Majorita fakticky drží moc i klíče k řešení. Zatvrzelost, odmítání řešení a pošilhávání po segregaci je jen projevem „neinformovanosti“ (slušně řečeno) a náklady této neinformovanosti jsou ve skutečnosti náklady budoucnosti. I lidé, kteří odmítají humanitu jako modus vivendi demokracie, by měli pochopit alespoň tolik, že odmítání multikulturní společnosti a víra v represivní řešení nejsou ničím jiným než vytvářením socioekonomických nákladů pro následující generace. Věřím tomu, že drtivá většina z nich to vlastně nechce.