Články

O radostech a trampotách zakládání škol

Text: Pavel Kraemer

Kdo stojí za novou vlnou vznikajících alternativních škol?
Jak si generace dnešních rodičů představuje ideální školu? 
A jak s tím souvisí Institut pro podporu inovativního vzdělávání?

V poslední době jsme svědky nové vlny zakládání soukromých škol. Více a více rodičů je nespokojených s tradičním školstvím, hledají pro své děti alternativy. Málokdo má to štěstí, že má v okolí nějakou zajímavou alternativní školu nebo jednu z oněch nemnohých státních škol, které mají skvělého ředitele a skvělý učitelský tým. Ještě donedávna se většina rodičů spokojila s kritikou konkrétních učitelů, někteří viděli chybu v samotném systému. Málokdo měl odvahu ze své zkušenosti vyvodit radikální důsledky.

Dnes si však více a více rodičů řekne: „Když tu žádná dobrá škola není a já nechci, aby se mé dítě trápilo, musím pro ně ideální školu vybudovat sám.“

Většinou takový rodič nebývá sám, má kolem sebe dva, tři nebo i více podobně smýšlejících lidí. Sejdou se, a aniž by nějak hluboce přezkoumávali, co to znamená založit a vést školu, jdou do toho. Často se v jejich okruhu najde někdo, kdo se vyzná v právních otázkách, někdo jiný shání finance, další řeší budovu a projekt pokračuje mílovými kroky dopředu. Studovaní pedagogové mezi nimi většinou chybějí, otázka je ovšem, zda by pedagogické studium bylo skutečně k prospěchu věci. Jednotliví rodiče zakladatelé mohou mít různé vize a priority, nicméně všichni se velmi dobře shodnou na tom, jak by škola neměla vypadat. Pokud možno by se vysněná škola neměla vůbec podobat té škole, do jaké oni sami chodili.

Rodiče se schází, shání si informace o alternativních pedagogických proudech, navštěvují přednášky o Montessori a Waldorfu, možná narazí i na intuitivní pedagogiku či svobodu učení. Zběžně jednotlivé proudy mezi sebou porovnávají, v zásadě jim ale všechno přijde dobré, respektující, tvořivé a svobodné. Uběhne rok, byrokratické kolečko se blíží ke svému konci, nakonec se na poslední chvíli objeví i vytoužený učitel. Neuplynul ani rok a půl, je prvního září a škola je na světě.

Tak nějak, živelně a s velkým nadšením, dnes rodiče na mnoha místech republiky, nejvíce však v Praze a okolí, zakládají školy. Před pár lety se podobně, „zezdola“, nastartovala velká vlna zakládání lesních školek, kterých dnes máme přes 130. A teď si rodiče kladou otázku „co dál?“. Přece nedají své dítě do normální školy! A tak přiloží ruku k dílu, vydupou ze země zbrusu novou školu a s velkým uspokojením hledí na to, co stvořili. Dokud se neobjeví první problémy, konflikty a deziluze. Ale to bychom předbíhali…

První vlnu zakládání alternativních či inovativních škol jsme si zažili krátce po revoluci. Tehdy jsme cítili velkou euforii z právě nabyté svobody, byli jsme rádi, že se ruší socialistická škola a doufali jsme, že se co nejrychleji promění v něco mnohem lidštějšího. Snažili jsme se převzít, okopírovat to nejlepší, co bylo na Západě. Pro někoho to byly waldorfské školy, pro jiného Montessori či Daltonský plán, někdo byl okouzlen metodou Step by Step. Zaplavila nás velká vlna kurzů vedených převážně zahraničními lektory, v nichž si nadšení učitelé i rodiče osvojovali metodiku toho kterého alternativního proudu. Jen málokteří měli odvahu jít po nevyšlapaných cestách, pustit se do vlastních originálních pokusů jako Ivana Málková, když zakládala Školu Hrou, František Tichý, když otevřel Přírodní gymnázium, nebo Ondřej Šteffl, když založil PORG.

Dnes, po 25 letech, je situace velmi odlišná a daleko více rodičů zakladatelů hledá svou vlastní osobitou cestu. Klasickými alternativními proudy se sice i nadále nechávají do jisté míry inspirovat, nechtějí však žádný ze systémů převzít jako celek. Mají své důvody.

Více než 20 let existence alternativní pedagogiky nám ukázalo, že nehledě na nesporné výhody a mnohdy i prokazatelné výsledky ani tyto systémy nemusí vždy fungovat dobře, že i zde je mnoho nešvarů a stinných stránek. Většina rodičů dětí v alternativních školách je spokojená, někteří jsou ale zklamáni a hledají jinou alternativní školu, nebo se vracejí do mainstreamu. Proč? Často se deklaruje více, než se ve skutečnosti dělá. Často to nefunguje tak, jak by mělo. Často se tyto školy příliš uzavírají do svých komunit. Někdo tato slabá místa interpretuje jako projevy lidské či odborné slabosti konkrétních učitelů, někdo kritizuje vedení školy. Mnozí vidí problém v samotné existenci pedagogického systému s jasně definovanou učební filozofií, metodikou a učebním plánem.
 
Individualismu nové generace mladých rodičů, formovaných už v porevoluční době, se příčí myšlenka kopírovat nějaký hotový pedagogický systém. Systém může být jakkoli dobrý, jakkoli ověřený dlouhou zkušeností v praxi, ale nevychází z nás, z naší individuality. Rodiče i mladí učitelé se dnes snaží být co nejvíce autentičtí, chtějí být co nejvíce sami sebou. „Buď spontánní, sám sebou, neřiď se podle žádných pravidel“ je evangeliem dnešního dne. Alespoň v komunitě těch, co se snaží žít co nejvíce mimo systém.

První vlnu zakládání alternativních škol jsme si zažili krátce po revoluci.

V kontextu dnešního individualismu a odklonu od normativních systémů se tak pro mnohé dnešní rodiče stává východiskem vize Svobodné školy. Mladí lidé nezatížení předsudky před pár lety založili hnutí Svobody učení, zpočátku jako čistě virtuální platformu určenou pro šíření myšlenek inspirovaných americkou Sudbury Valley School a jejími četnými odnožemi, které dnes vznikají v mnoha zemích světa. V loňském a tomto školním roce jsme byli svědky prvních pokusů zakládání takovýchto škol u nás. Je ještě brzo soudit, zda se tato radikální filozofie uchytí i v praxi. Radikální proto, že naprosto neuznává jakékoli dospělými řízené vzdělávání dětí. Vychází z předpokladu, že dítě již od první třídy nese samo plnou zodpovědnost za své učení. A nemá cenu jakkoli dítě motivovat či nabádat k učení. Ani výhružkami, ani laskavými pobídkami, ani přeměnou nudné učební látky do lákavější podoby. Dítě se chce učit samo od sebe. To, co chce a s kým chce. Nebo samo. A nebo se zrovna nechce učit nic. I to je správně.

Svobodné školy se špatně kopírují.

Asi před pěti lety se v Čechách objevila intuitivní pedagogika. Přišla k nám ze Švédska, kde už se praktikuje téměř čtyřicet let. Pravda, na jedné jediné škole jménem Solvik. Svobodné školy se špatně kopírují. Natož školy intuitivní… V mnohém je intuitivní pedagogika blízká myšlenkám škol Sudbury, nicméně v jedné věci je možná o krok dál. A to ve věci poměrně zásadní. Má velmi promyšlený systém vzdělávání učitelů. I když na první pohled moc systémově nevypadá. Vzdělávání nemá ani jasný začátek, ani jasný konec. Žádná kritéria absolvování. Žádné jasně dané penzum pedagogických znalostí, žádná metodika, žádná didaktika. Žádné podrobné rozebírání vývojových fází dítěte jako na montessorských a waldorfských seminářích. Vlastně jen jedno jediné téma, osobní rozvoj učitele. A jeden jediný cíl – přestat se přizpůsobovat a stát se sám sebou.

Ona totiž žádná svobodná škola nemůže fungovat bez svobodných učitelů. A kde je ale vzít? Všichni jsme byli více či méně vychováváni k nesvobodě, od dětství nás učili se přizpůsobovat, nebýt sami sebou, neprojevovat nevhodně své emoce, říkat jen to, co se sluší a patří.

Ale vraťme se k současné situaci kolem zakládání škol. Spontánnost a živelnost jsou bezesporu známkou zdravého vývoje, vycházejícího z individualit jednotlivých aktérů. To, že si každý prošlapává cestu sám, příliš se neohlíží na nějakou teorii nebo na zkušenosti druhých a spíše čerpá sám ze sebe, je pro daného rodiče zakladatele skvělou školou, skvělou příležitostí k seberozvoji. Na druhé straně to příliš nepomáhá stabilitě nově vznikajících škol. Po prvním období nadšení a sdílených ideálů se v zakladatelské skupince brzo začínají objevovat trhliny. Dříve všechny spojovala negativní vize, to, co nechtějí. Když se začíná rodit pozitivní vize, ukazuje se, že každý z nás chceme něco jiného. A mnohdy si teprve za běhu uvědomujeme, že vlastně netáhneme za jeden provaz…

Když jsem zakládal Institut pro podporu inovativního vzdělávání, myslel jsem především na tyto školy. Přemýšlel jsem nad tím, jak by bylo možné vyvážit jejich jednostrannosti, jakou podporu by potřebovaly.

Především je třeba, aby se zakladatelé ve svých školách a komunitách necítili osamoceni, aby se cítili součástí širšího hnutí. Je třeba vytvářet platformy, na kterých by se jednotliví zakladatelé setkávali, předávali si zkušenosti a vzájemně se doplňovali. Pravidelně pořádáme Setkání zakladatelů škol, pro širší veřejnost jsou určeny InoEduFesty, na kterých se prezentují jednotlivé inovativní školy a školky a diskutují nad společnými tématy. A to napříč proudy. Je třeba, aby jednotlivé pedagogické proudy mezi sebou začaly více komunikovat. Je třeba jít ještě dále, společně se do hloubky zamýšlet nad jemnými otázkami svobody a autority, skupiny a jednotlivce, a jak se význam těchto pojmů proměňuje s věkem dítěte či s charakterem učitele. A především je třeba se naučit otevřeně mluvit nejen o úspěších své školy či komunity, ale i o vlastních chybách a selháních.


Mgr. Pavel Kraemer, Ph.D., otec 4 dětí, vystudoval teoretickou matematiku na MFF UK, učil na waldorfských školách u nás, v Německu, Švýcarsku a na Ukrajině. V zahraničí navštívil celou řadu svobodných škol – Solvikskolan, Ščetininovu školu, školy Krishnamurtiho a Sri Aurobinda a celou řadu waldorfských škol. Organizuje vzdělávání učitelů v intuitivní pedagogice, besedy o nových proudech ve vzdělávání Škola Života a festivaly inovativních škol InoEduFest. Mentoruje učitele v inovativních školách a školám poskytuje supervizi. Založil a vede Institut pro podporu inovativního vzdělávání – www.inovativnivzdelavani.cz, který propojuje různé alternativní proudy ve vzdělávání a poskytuje jim podporu.

Související články

Napsat komentář

Close
Close