Rodiče, co to prohráli
Text: Michaela Dostálová
Nedávno jsem stála na zastávce autobusu plné lidí a byla svědkem zvláštní situace. Zachytila a vystihla v jednom jediném, krátkém momentu, dva naprosto rozdílné „rodinné“ světy.
Na jedné straně stála matka s dítětem. Bylo to ještě miminko, spokojeně odpočívalo na její hrudi, ovinuté šátkem. Žena skláněla tvář, a ačkoliv spalo, vlídně k němu mluvila a slova prokládala lehkým úsměvem. Na opačném konci zastávky stál manželský pár se synem. Muž, otec, tiše stál, uzavřen ve svém světě s nepřítomným pohledem, nevnímaje dítě. Matka psala do mobilního telefonu. Asi pětiletý chlapec byl mezi nimi. V ruce držel Ipad, z něhož se ozývala slova: „Chceš si hrát?“ Stála jsem velmi blízko a viděla, jak kluk mačká a mačká velký nápis YES. Bylo mi z toho smutno…
Pro koho jiného než pro děti bychom měli vyšetřit volný čas? Klidně i na autobusové zastávce. Spoléhat na to, že nás ve výchově zastoupí technologie, je blbost. Moderními technologiemi můžeme dětem pomoci se rozvíjet, rozšiřovat jim obzory, učit vyhledávat informace. To ale nenahradí naši vlastní přítomnost, která plodí důvěru, sebevědomí a radost z toho být na světě. Pro spokojený život klíčová podmínka.
Na jiném místě v Perpetuu si můžete přečíst, že se vzděláním stoupá v očích rodičů hodnota času stráveného s dětmi. To není náhoda. Uvědomit si to znamená poskytnout svým vlastním dětem nedocenitelnou hodnotu, kterou cambridžský psycholog a neurovědec Simon Baron-Cohen nazývá „pot of gold“. Dát dětem skutečný poklad nemusí stát žádné peníze.
