S dítětem na cestách aneb vzdělávání při cestování

Text: šťastná máma Markéta Nešlehová

Naše Viki (8 let) je živel. Prý se k nám úplně nejvíc hodí, říkali, než k nám před čtyřmi lety přišla. Tak jo, říkali jsme, než jsme ji přivítali. Nelhali 🙂

Kromě toho, že má Viki obrovské množství zájmů od muziky přes sport až po zvířata, miluje navíc dobrodružství, rychlou životní jízdu, má smysl pro humor, neskutečnou výdrž a je do světa. Kdyby to šlo, mohli bychom taxikařit z kroužku na kroužek a z tréninku na trénink každé odpoledne sedm dní v týdnu a ještě by si dala podvečerní kolo a noční mejdan s kamarádkami na tanečním koberci nebo u pohádek. Je to houba: mnohdy si nedokáže vzpomenout na přesné místo, ale je nasáklá Asií: Thajskem, Barmou, Kambodžou. Dohromady tam strávila skoro tři měsíce během tří let. Sice chce tablet, ale taky chce poslat plyšáky sirotčinci. Upřímně: byl to záměr. Ukázat svět z nadhledu, českou realitu z ptačí perspektivy, civilizační zhýčkanost ze světa vzdáleného jen pár hodin letadlem. Ukázat, že vše je jedním – i voda, kterou někde pijí z kaluží, a my jí klidně několikrát po sobě splachujeme záchod po jednom použití. I dolar, který někde není nic, a jinde znamená záchranu života… Až bude dospělá, třeba dokáže přijmout zodpovědnost nejen za sebe, ale i za zbytek světa, říkáme si. Anebo se prostě a jen neztratí. V životě i ve světě. Abyste rozuměli – Viki není úplně studijní typ, spíš než učení má ráda přestávky a obědy a z rozvrhu ji nejvíc baví výtvarka, tělocvik a hudebka…

A tak jsme jeli poprvé v jejích šesti. Miluju svoji práci, svou rodinu ještě víc, a pokud mne při práci může provázet, je to luxus největší. A tak se mnou Viki jela točit dokument do vesnic a fotit děti ze slumů pro charitativní projekt. A později znovu. Super luxus. Spala s námi na zemi na letištích, sprchovala se ledovou vodou z bidetové sprchy (jiná v mnohých asijských koupelnách téměř netekla), spala ve spartánských podmínkách, jedla cvrčky a žáby, šlapala do chrámů, dostávala požehnání od mnichů, hrála si s dětmi v sirotčincích, potkala se s punkovými barmskými rebely. Ochutnala chilli, kari, poznala muslimy, buddhisty, viděla všechny barvy pleti, luxus a chatrč vedle sebe, lidi bez nohou i s HIV. Ano – koupala se v moři, viděla Angkor, Shwedagon, Bagan, Kakku, dračí a lví tance na oslavách čínského nového roku, jela na slonech, hrála si s opicemi, jela na bambusovém vlaku, vytočila si svůj vlastní hrneček u keramiků na Inlé a koupala se v nádherných mořích.

Viki říká, že díky cestám je v angličtině napřed – a díky cestám taky ví, proč se ji učí.

Dodnes vzpomíná, jak jí opice v Angkoru vzaly mango a jakou vynikající zmrzlinu měla v Sihanoukville, jak místo barmského pozdravu mengelába vymýšleli s taťkou každý den novou variantu jako „stará bába“ a strašně se tomu chechtali, jak viděla největší zlatou stavbu v životě a jak se mne bála pustit do sirotčince za těmi dětmi, které mají „nemocnou krvičku“, abych to od nich nedostala….

Viki měla vždycky otevřené srdce, ale myslím, že teď je ještě otevřenější. Dokáže si s místními dětmi hrát, aniž by k tomu potřebovala jejich jazyk. Myslím, že svět jí učí větší všímavosti, citlivosti. I nebojácnosti. Naučila se, že svět je barevný – a hlavně pochopila, že i když u nás na vesnici to tak nevypadá, ve světě je ještě fůra dalších čokoládových holčiček. Nákupy zmrzliny i objednávky v restauracích musela zvládnout sama: „Chceš ten džus? – Řekni si o něj.“ Cestování ji naučilo, že angličtina není přepych – nestačím se divit, jak jí v prvních měsících ve škole jde. Viki říká, že díky cestám je v angličtině napřed – a díky cestám taky ví, proč se ji učí.

Možná i lépe chápe, že nic není zadarmo – ani její cestování. I když to bolí, dřív než napíšeme diktát a procvičíme matiku, nejde se do moře. Cestování, když ostatní chodí do školy, prostě nejsou prázdniny pro vyvolené….

A ještě jedna přímá souvislost: právě připravuji projekt „Podej pomocnou tužku aneb Kontejnery pro Kambodžu“. Na začátku bylo moje rozhodnutí posílat peníze kambodžskému sirotčinci. Povídaly jsme si o tom s Viki a ona řekla: „Když budeš posílat peníze, já pošlu plyšáky a pastelky.“ To ona může za to, že právě jednám o věcné sbírce českých školáků pro kambodžské sirotčince… Součástí projektu by měly být i besedy pro školáky – a besedovat s nimi bude i Viki. Prý si pamatuje děti, které neměly hračky a hrály si s pet lahvemi, vzpomíná si, že nespaly na postelích, ale na zemi, neměly boty a coca cola pro ně byl životní zážitek. 

Dost možná, že Viki tak trochu může i za Prvňáky – film o vzdělávání kolem světa, který připravuji. Vždyť co je větší bohatství než vzdělání (a vzdělání při cestování)? To vám nikdo nevezme!