Ulice dětem

Text: Bob Kartous

Mohl by pracovat v nějaké nadnárodní společnosti, brát horentní plat a žít životem, který je pro většinu lidí jen vytouženým snem. Místo toho se rozhodl odejít z korporátního světa a věnovat se tomu, v čem vidí smysl a hodnotu: dětem na ulici. Prostřednictvím street artu, tedy toho, co současné děti přirozeně baví, vychovává k vlastnostem, jako jsou vůle, dochvilnost, úcta nebo příkladnost, ale taky sebeprezentace a dovednost prodat, co umím. Daniel Lacek aka Uncle CHill, ukazuje, že volný čas dnešních dětí nemusí být naplněn tradičními prostředky, aby dostal smysl …

Mohl byste, Danieli, krátce popsat, co děláte? Kdy vás napadlo se do toho pustit?

Oficiálně jsem ředitelem a spoluzakladatelem obecně prospěšné společnosti Ulice dětem. Mezi mladými jsem ale spíš známý jako basketbalista, DJ/hudební producent, choreograf, a především Uncle CHill, „strýček čil“. Tato přezdívka má dva kořeny. Strýček proto, že se rád o lidi ve své blízkosti starám, napomáhám jejich osobnímu rozvoji radami, debatami, vedením. CHill je mé umělecké jméno od roku 2001, kdy jsem nastoupil jako moderátor, scénárista, dramaturg a producent svého vlastního pořadu Friday Life Fever (FLF) na pardubickém rádiu Life. V roce 2006 mě napadlo založit společnost Chocolate City Company (C.C.C.), kterou vedu. Uvědomil jsem si, že už nechci své schopnosti a dovednosti obětovat zájmům velkých společností, které si neváží lidského charakteru. To, co dělám, není podnikání, je to filozofie, životní směr. „Ópéeska“ Ulice dětem vzešla z CCC v roce 2013, za pomoci mého kamaráda a kolegy Davida Belzy. Popudem k tomu byly zkušenosti z neziskového sektoru a zjištění, jak málo a jak neefektivně se v České republice skutečně pracuje s dětmi a mládeží.

Proč zrovna street art? Má to co do činění s rozvojem městské kultury, která dala vzniknout různým podobným kulturním fenoménům, jako je třeba hip hop?

Uhodil jste přímo na hlavičku, stoprocentně! Pouliční umění, tedy streetart, je pro každého, protože není zdaleka tak nákladné jako jsou tradiční volnočasové, sportovní aktivity. Je to subkultura, která ovlivnila mne i spousty jiných po celém světě. Přitom je opředena různými předsudky. Mnoho lidí si třeba myslí, že hip hop je o širokých kalhotách a zlatých řetězech, o pouličním násilí a podsvětí. Znalý ví, že kořeny této subkultury jdou až ke druhé světové válce a jsou spjaté s liským vývojem a uvědoměním si sebe sama. Vliv této subkultury na nás, žijící v 21. století, byl hlubší, než jsem si sám dokázal představit. Vytvořil nový rozměr toho, čemu říkáme „volný čas“. Stal se ostatně základním kamenem naší práce s mladými lidmi. Není zanedbatelné, že pro děti je dnes o hodně víc „in“ umět tancovat např. street dance, ovládat dj-ské techniky nebo třeba jezdit a dělat triky na BMX. Pro jejich rodiče to je často nepochopitelné, pro ně bylo „in“ umět hrát fotbal nebo tančit latinskoamerické tance . Komercializace světa, technologický pokrok a showbusiness dělají všemu obrovské promo, a aniž bych chtěl vyvracet hodnoty tradičních aktivit, třeba fotbalu, počty shlédnutí finále francouzské taneční soutěže rozhodně předčí minimálně u mladších diváků jejich zájem o zápas Sparty se Slavií. Proto v nás a v naší formě streetartu děti a mládež vidí inspiraci, motivaci, proto přijímají naše rady i kritiky. Proto je streetart v těch nejrůznějších podobách a zaměřeních alfou a omegou našich aktivit.

Kluci, se kterými pracujete, se berou odkud? Pořádáte nějaké nábory, nebo je to samosběr? Jsou to odchovanci ulice, jak se někdy trochu pejorativně říká?

Kluci a holky – nezaměřujeme se jen na jedno pohlaví – se berou odkudkoliv. Talenty, nadané jedince a úžasné lidi najdete úplně všude. Nikdo si nevybírá svůj osud a status, do kterého se narodí. My dbáme na úplně jiné věci, než je sociální původ.  Nepsanou, nicméně  nutnou podmínkou spolupráce s námi je, že musíte být na prvním místě dobrý člověk. Pro naší společnost je vzkutku důležitější ten, kdo dokáže poděkovat a poprosit, být např. dochvilný a spolehlivý a jít svým chováním příkladem jiným.  Členy nabíráme na našich vlastních akcích nebo na eventech, na nichž hostujeme. Motivujeme, bavíme, hrajeme si s dětmi. Kdokoliv je vítán na trénincích našich lektorů. Lidé si k nám nacházejí vlastní cestu, třeba skrze kolegy věnující se prodeji hraček na ulici pro naši celorepublikovou sbírku. Vrána vždycky k vráně sedala, nějakým způsobem se to celé šíří rychleji než jsem sám plánoval. Samozřejmě mě velmi těší, když se naše řady se rozrůstají.

Jak na vás reagují lidé řekněme přes 30? Většinou jsou zvyklí, že „koníčky“ nebo „zájmové činnosti“ mají poněkud jinou, konvenční formu, třeba jako fotbal, modelářství nebo dramatický kroužek …

Dobrá otázka. Esenciální pro práci s dětmi je získat si přízeń jejich rodičů. Byl jsem a budu vystaven problematice přesvědčování lidí, řekněme těch přes 30.  U rodin s dětmi staršími šesti let je to často otázka přání samotných dětí.  Děti samy projevují zájem o aktivity, kterým se věnujeme , a  tudíž jsou rodiče často vystaveni jisté formě vnitřního „nátlaku“ a aktivně se pak zajímají . Ty, kteří děti nemají, většinou přesvědčíme naší show o tom, že zájmové činnosti 21. století mají něco do sebe a jsou, stejně jako fotbal, modelářství, nebo dramatický kroužek, atraktivní nejen pro oko, ale i pro duši. Horší je to s lidmi nad padesát. Vzhledem ke kulturně – politickému vývoji  spjatému s obdobím jejich mládí a dospívání v tom někteří vidí formu vandalství, projev negativity a mimikry drogové závislosti… Snažíme se je našim chováním a životními úspěchy přesvědčit o opaku. Někdy se to povede, někdy ne.

Mladí lidé, se kterými spolupracujete, se evidentně neučí jen tančit. Dokázal byste vysvětlit, do jaké míry to, co děláte, naplňuje  – nebo možná spíše  rozšiřuje – zavedené škatulky vzdělávání a výchovy? Tak trochu sugestivně předpokládám, že tam bude něco víc, než dokáže dát škola …

Máte pravdu, nejedná se „jen“ o tanec. Já sám jsem ze sportovní rodiny. Od pěti let jsem hrál tenis, od sedmi pak basketbal. A zařadíme-li tanec do kategorie sport (kdo o tom snad pochybuje, ať zavítá na lekci tance), pak tanec učí (stejně jako tenis, basketbal a další sporty) princip fyzického zdokonalování a vnímání sebe sama. Zároveň ale nechává pocítit porážku, nutnost opětovného „postavení se na nohy“, princip toho, že nic není zadarmo, vše si musíte vydřít poctivou prací, pílí a tréninky. Jak se v hip hopové kultuře říká: „Potit pot, krev a slzy“. Nechá pocítit zážitky, emoce, vítězství, vjemy, které máte na celý život. Přiblíží význam fungování v kolektivu, proces socializace, motivuje být v dovednostech lepší, vymanit se z průměru. V pokročilejší fázi odbourá pocity zábran a studu při veřejném vystupování, naučí člověka sebeprezentaci, jako jsem se tomu naučil já, když jsem jako malý navštěvoval divadelní kroužek Antonína Jedličky. Vede k tomu stát se lepším a přínosnějším členem společnosti. Navíc pracujete s hudbou, tudíž jste kreativní i po duševní stránce a často se umělecké choreografie a kreace odrážejí v silných emocích obecenstva. To vše je myslím důkazem duševního a psychologického rozvoje. Tanec byl jenom příkladem, tyto hodnoty platí věsmes pro každé odvětví street artu. U tzv. pouličních sportů je to úplně stejné. Od těch původních disciplín se liší jen počtem hráčů, rozměrem hřiště, způsobem počítání skóre apod. Z pedagogického hlediska se na ně tudíž vztahují tytéž hodnoty jako na klasické sporty.

Jinak bych ale neřekl , že dokážeme dát víc než škola. Já osobně si pedagogické komunity velice vážím a považuji ji za jeden ze základních pilířů „dobré“ společnosti.  My předáváme jiné věci. Věci, které jsme si my osvojily, zatímco učitelé věnovali svůj čas jinému směru. A zatímco my se učili jak být cool a profíci v tom co děláme, oni se učili být předavači vědomostí, které předepisuje škola. My sice v očích mládeže nepůsobíme tak „akademicky šedivě“, oni na sebe ale vzali hábit respektu pedagoga. Jedno z mých poslání vidím v nalézání cest, jak se školami vycházet ruku v ruce. My jen děláme tu „jinou“ část práce, tak bych to nejlépe nazval.

Školám se tedy nevyhýbáte?

Jak už jsem zmínil, školám se snažíme vyjít vstříc formou kompromisu. Samozřejmě jim vystoupení nabízíme. V roce 2013 jsme dali dohromady dokonce i projekt s názvem „Pusťte nás do vašich škol“. Zakládá na principu zpestření, oživení akademického přístupu na českých školách. Chceme vyslat nejen lektory novodobých aktivit do vyučování či odpoledních kurzů, ale i např. známého hudebníka do hodiny hudební výchovy a prostřednictvím jeho přítomnosti pak vzbudit v dětech zájem o tradiční učební látku zabalenou do formy prezentace/reprodukce/interpretace 21. století. Nejen, že si pak pedagog  může při hodině od malých neřestí  „odpočinout“ a věnovat se plně pedagogickému dozoru, může pak hlavně s učivem při dalších hodinách hravě navázat na své osnovy a pracovat s motivovanějším a  zájmově rozvinutějším kolektivem. Při hodinách podporujeme a vytváříme v dětech jako vedlejší produkt i sociálně vývojové  vlastnosti, jako pocit sounáležitosti a uvědomění si své role v kolektivu, odbouráváme rasové předsudky, dáváme prostor dětské kreativitě, vývoji a zdokonalování fyzických a motorických vlastností …

Vy si musíte všechno zajistit sami. Jaké nároky to klade na vás a na děti, se kterými pracujete?

Každý si nese svůj kříž. Fakt, že si už osm let zajišťujeme všechno sami, je zároveň důvod, proč společnost a její aktivity byly zapsány do městského rejstříku neziskových organizací až v roce 2013 a proč ještě zdaleka nedosáhly měřítka, které si představuji. Musíme skloubit faktor vydělávání peněz pro své osobní životy s maximální časovou i finanční investicí do našich aktivit a se spánkem:) Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Naučili jsme se díky tomu udělat za málo velké věci, být flexibilní jako málo kdo z konkurence, předvídaví, finančně operativní … Zkrátka jsme dokázali obrátit naši slabinu v silnou stránku firmy. Upřímně, o hodně horší byla etapa, kdy jsme museli jako první zajistit, aby nás široká veřejnost, hlavně dospělí, začali vnímat vážně a seriozně, a abychom si nenadělali až příliš dluhů, jelikož vše dnes stojí někdy i „nekřesťanské“ peníze a nepomůže vám, jak dobré máte úmysly či kolika dětem dáte smysl života. Ubíralo nám to mnoho energie, kterou jsme potřebovali vložit někam úplně jinam. Náš příběh má ale štastný konec a za to jsme vděční.  Nyní máme bránu do světa neziskového podnikání otevřenou a umíme si vše zajistit sami tak, aby jsme co nejlépe předávali naše poselství. Můj tým a všichni, kdo nás podporují, se s tímto skvěle vypořádali, a za to jim patří můj dík a obdiv.

Kde vás můžeme v nejbližší době vidět? A máte nějaký web, pro případné zájemce?

Sám jsem překvapen, na kolika místech v republice jsme vítáni s našimi vystoupeními a myšlenkou. Jsme proto hodně vytížení. Protože ale osobně vítám jakoukoliv příležitost přinést trocha úsměvu do dnešních zmatených dnů, proto náš tým neustále rozšiřujeme a hodně cestujeme. Dvě akce měsíčně mluví za své, když zohledníte, že si vše musíme připravovat sami, PR, marketing, plánování, realizaci, tedy organizaci od a do z.  Měli jsme to stěstí, že jsme v září dostali za podpory radnice Prahy 4 do pronájmu budoucí kancelářské prostory. Jen nás tam čeká „trocha“ manuální práce. Do toho se snažíme co nejrychleji rozběhnout webové stránky, tam nás brzdí technické problémy.

Někdy mezi 11. až 15. 12. pořádáme adventní  besídku spolu s SK Motorlet v sportovních prostorech areálu v pražských Radlicích. A okolo 17. 12. budeme k zastižení v Moravské Třebové, kde oslavíme vánoční svátky v rámci našeho dalšího projektu pro rok 2014, a to adventního koncertu pro speciální základní, mateřskou a praktickou školu. Jedním z našich firemních sloganů je: „Pomáháme tím, co umíme, tam, kde je to zapotřebí“.  Snažíme se toho držet.

Najdete nás na www.ulicedětem.cz, podrobnosti o naší Tour na: www.ulicedetemontour2013.cz . Na facebooku jsme pod  Chocolate City Company (C.C.C.), nebo napište do vyhledavače na fcb „Ulice dětem on Tour 2013“.

Díky, ať se daří