V osobnostní a sociální výchově je učivem sám žák

Text: Lukáš Šlehofer

V dnešní době z řad části rodičů velmi silně zaznívá požadavek, aby se škola více přiblížila praxi každodenního života. Tento požadavek ostatně není nikterak nový, můžeme jej sledovat v celých dějinách moderního školství.  

Chceme-li někoho připravit na každodenní život, nutně si klademe otázku, co ze současného obsahu dějepisu, chemie či českého jazyka člověku pomůže žít v každodenním shonu komplikované společnosti. Další otázkou pak je, zda tyto znalosti člověku stačí. Pomohou mu zvládnout složité komunikační situace plné rozdílných názorů a vypjatých emocí? Pomohou mu posoudit pravdivost informací v reklamě? Možná můžeme namítat, že těmto dovednostem má učit rodina. Mnohé z nich to i dělají. Dělají to ale všechny? Pokud máme jako společnost fungovat a nemají se nadále rozvírat sociální nůžky mezi bohatými a vzdělanými a chudými a méně vzdělanými, nestálo by za to, aby všechny děti měly šanci se s těmito věcmi seznámit.

Škola má jedinečnou šanci ukázat celé populaci, že např. řešení konfliktů se může odehrávat kultivovaně, nebo že s emocemi mohu pracovat.  Škola může nabídnout vyškoleného odborníka, který se v těchto tématech orientuje a umožňuje dětem rozvíjet nejen své znalosti, ale i osobnostní a sociální kompetence. Možným prostředkem k tomuto rozvoji může být osobnostní a sociální výchova, která je v rámci současných rámcových vzdělávacích programů upravujících, co by se děti měli ve škole naučit, zařazena jako jedno z průřezových témat. Nějak by se tedy měla dotknout všech žáků, problémem je, že ne ve všech školách je jí věnována pozornost. V mnoha školách se stala pouhou formalitou, která je napsána ve školním vzdělávacím programu, ale fakticky se s ní moc nepracuje, což je možná škoda.

Škola má jedninečnou šanci ukázat celé populaci, že např. řešení konfliktů se může odehrávat kultivovaně nebo že s emocemi mohu pracovat.

Nejen o osobnostní a sociální výchově jsme si povídali s doc. Josefem Valentou z katedry pedagogiky FF UK a katedry výchovné dramatiky DAMU, který je jedním z předních odborníků na toto téma v ČR.

Dobrý den, pane docente, na úvod si dovolím osobní otázku. Jak se stane z historika pedagog, který se zabývá osobnostní a sociální výchovou a tvořivou dramatikou?

Studoval jsem latinu a dějepis. Hlavně latinu jsem měl moc rád, ale oba obory byly o lidech, kteří již nežijí. Chtěl jsem se však věnovat živým. Proto jsem si během studia dodělal učitelství a nakonec i přibral pedagogiku jako třetí obor. Líbí se mi na ní, že to je obor po výtce o věcech lidských ‒ o chování, myšlení, cítění.  Na fakultě jsem původně učil dějiny pedagogiky. V jednom semestru ‒ dávno tomu ‒ jsem ale vypsal i seminář komunikace. U studentů se ujal a od toho byl už jen krůček k další tématům osobnostního a sociálního rozvoje a způsobům jejich vyučování. Díky inspiraci z Británie, kde tento obor už existoval, tak nakonec vznikla osobnostní a sociální výchova.

Osobnostní a sociální výchova vypadá jako novátorský počin. Máte pocit, že současná škola dobře připravuje děti na život, který je čeká?

Asi to už bude znít jako klišé, ale mohlo by to být lepší. Chápu, že pro takovou instituci jako je škola  s tolika různými lidmi a přístupy k edukaci je těžké se měnit. Vzdělávání, které pracuje nejen s informacemi z předmětů, ale třeba i s  mezilidskými vztahy atd. je náročné. Ale snahy např. o plošné testování rozhodně takové změně nenahrávají. Podobně i snaha obklopit RVP různými standardy nás vrací zpět k normovanosti vzdělávacích výstupů. Škoda. Jakkoliv někdo RVP i kritizuje, přesto dávají učiteli i žákovi jistou svobodu kurikulární volby. Celkově tedy zcela spokojen nejsem, ale snažím se přispívat k posunu vzdělání směrem, který považuji za smysluplný.

Je vůbec úkolem školy rozvíjet osobnostní stránku člověka? Není to spíše úkol rodiny a neměla by se škola soustředit jen na předávání poznatků. Ostatně spousta učitelů, ředitelů i rodičů takto argumentuje.

Ano. Má škola jen vzdělávat nebo i vychovávat? Myslím, že se škola bude pod vlivem informačních technologií měnit, a tím se začne otevírat prostor i pro jiné než naukové předměty. Už dnes přebírá některé funkce kantorů technika. Učení základním poznatkům nebude zřejmě časem probíhat tak, jako dnes. Úkolem učitelů by pak mohlo být  to, co dnes občas vnímáme jako nadstavbu: ukázat dětem, jak se v informacích vyznat, jak je aplikovat, jak pracovat s tím, co se naučily. A současně by mohl vzniknout prostor pro posun k výchovné funkci školy a pro estetické výchovy, osobnostní a sociální výchovu, pohybovou výchovu, výchovu ke zdraví, ale třeba i pro samotný tělocvik.

Mohl byste prosím čtenářům říct, co přesně osobnostní a sociální výchova vlastně je?

Je to praktický edukační systém, který se zabývá rozvíjením dovedností především pro každodenní život. Jedná se o dovednosti osobnostní, např. jak čelit stresu, o dovednosti sociální, např. jak spolupracovat s ostatními, a o svorník v podobě zřetele k morálním důsledkům jednání. Jde tedy o dovednosti spíše psychologického charakteru, ne o to, jak si vyčistit skvrnu nebo udělat bramborák. Učivem je tu žák sám!

Když jste přemýšlel o tom, co vlastně má být obsahem či předmětem osobnostní a sociální výchovy, z čeho jste vycházel?

Inspirací při výběru témat byly kromě některých českých autorů především zkušenosti z různých školských systémů v zahraničí, kde tento nebo podobný obor už existoval. Hodně jsem se též potkával s českými učiteli, z nichž mnoho mělo potřebu něco podobného dělat a o prosazení těchto témat ve výuce se snažili. I z jejich zkušeností bylo možné čerpat. Jinou inspirací byly obsahy kurzů vzdělávání dospělých. Snažil jsem se, aby osobnostní a sociální výchova obsahovala všechna klíčová témata, která se v této oblasti objevují.

Jak vypadá uplatnění osobnostní a sociální výchovy v současné škole? Je projekt OSV spíše úspěšný či spíše neúspěšný?

Ze zkušenosti a z dílčích výzkumů bych řekl, že příliš úspěšný není. Osobnostní a sociální výchova je podle rámcových vzdělávacích programů povinná a školy se povětšinou rozhodly zařadit ji do výuky způsobem, který je jedním z doporučených, ale současně velmi obtížný. Integrují ji do jiných předmětů. Tzn., že třeba učitel dějepisu by měl být ideálně vzdělán nejen ve svém oboru a jeho didaktice, ale do jisté míry i v obsahu a didaktice osobnostní výchovy, což pochopitelně většinou není.  Rozsah výuky vlastního předmětu velmi často vytlačuje témata OSV do pozice tzv. skrytého učiva, které se učí jako by „mimochodem“. V praxi integrace např. celkem oblíbená teze: „Když se žáky komunikuji, učím je tím automaticky komunikovat“ ale nemusí být zdaleka vždy pravdivá.   Navíc: OSV by měla být „zosobněná“. Tzn., že její témata by se neměla učit „teoreticky“ nebo jen na příkladech. Měla by se učit prostřednictvím ‒ možno-li ‒ přímé zkušenosti žáka s použitím sociální dovednosti a osobní reflexe této zkušenosti („Jak to, že Hugův způsob komunikace pomohl skupině v její práci?“ atd.). A to není v rámci integrace vždy snadné. Fakticky tak někde zůstane integrace jen na papíře. Nechci se ale dotknout učitelů ‒ podpora, které se jim v této věci dostalo byla spíše malá. Krom toho mám pocit, že téma OSV skoro zmizelo z nabídky vzdělávání učitelů a soustavně se didaktice OSV nevěnují ani vysoké školy. Patrně by bylo efektivnější, kdyby OSV byla samostatným předmětem, který by učil k tomu kompetentní učitel. RVP to umožňuje, ale málo škol tu možnost využívá. Za úspěch ovšem považuji, že tento stát akceptoval takové téma jako důležité a zařadil je do oficiálních dokumentů, které říkají, co se mají děti učit. To je velmi progresivní krok.

Celkem oblíbená teze „Když se žáky komunikuji, učím je tím automaticky komunikovat“, však nemusí být zdaleka vždy pravdivá.

Pokud se tedy škola rozhodne osobnostní a sociální výuku tak, aby pokud možno fungovala, co byste jim doporučil?

Možné např. je, aby se ve škole hledali učitelé, kteří mají o témata OSV skutečně hluboký zájem, mají odborný vhled do psychologie a jsou ochotni se na tomto poli i dále vzdělávat. Z těchto učitelů je pak možné sestavit třeba malý tým, který se bude OSV zabývat. Důležité je, aby tým vznikl dohodou a na základě zájmu. Pokud musí OSV dělat každý, může ji nakonec nedělat nikdo… V takovém týmu pak lze uvažovat nad tím, zda učit v některém ročníku předmět  OSV nebo dělat k jejím tématům třeba jednodenní kurzy nebo o tom, jak zvládat úskalí integrace.

Nezbývá než OSV držet palce. Kdyby byla skutečně dostupná pro všechny děti, mohlo by to přinést cenné plody. Pane docente, moc děkujeme za rozhovor.

Další informace k OSV můžete najít:

• V online textu Valenta, Josef: Osobnostní a sociální výchova a její cesty k žákovi. Viz http://www.dokazuto.cz/wp-content/uploads/osv_a_jeji_cesty_k_zakovi.pdf 
• Valenta, Josef: Didaktika osobnostní a sociální výchovy, Praha: Grada, 2013
• Na stránce http://pedagogika.ff.cuni.cz/node/157
• V online článcích na Metodickém portálu RVP: http://clanky.rvp.cz/

Na webu http://www.odyssea.cz/

Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.

V současné době vyučuje na Katedře pedagogiky FF UK a Katedře výchovné dramatiky DAMU Praha. Podílel se jako garant, lektor či supervizor na mnoha projektech kurzů osobnostní a sociální výchovy. Je autorem celé řady knih.