Jak vychovat skvělé děti

Kniha Stát se skvělým: Co nám říká věda o výchově úspěšných dětí dává rodičům podněty k přemýšlení o dovednostech, které by měly děti mít, aby uspěly v dnešním světě. Server NPR.org přináší výňatky z rozhovoru s autorkami, vývojovými psycholožkami Kathy Hirsh-Pasek a Robertou Michnick Gollinkoff. Obě kritizují současné pojetí úspěchu a tomu odpovídající podobu školství, která i přes proměny okolního světa zůstává stále stejná. Podle Hisrch-Pasek učíme ve školách děti to, co umí počítače, tj. generovat informace, i když v tom bude technika vždy lepší než lidé. Ti naopak vždy předčí počítače v sociálních dovednostech, v orientaci ve vztazích, v tom být aktivní občan a příslušník své komunity. Proto je potřeba přehodnotit pojetí úspěchu ve školství i mimo něj. Za šest základních dovedností pro dvacáté první století považují autorky spolupráci, komunikaci, porozumění obsahu, kritické myšlení, kreativitu a sebedůvěru. Umění spolupracovat je zásadní pro mezilidské vztahy, buduje společenství, vytváří kulturu. Komunikace zahrnuje mluvení, psaní, čtení i umění aktivně naslouchat, s čímž souvisí nutnost pochopit obsah předávaných zpráv. Kritické myšlení pomáhá zorientovat se v současné mase informací. Díky kreativitě vznikají nové věci, je však třeba něco dobře znát, aby mohl člověk na tomto základě vytvořit něco nového. Klíčová je pak sebedůvěra, která dává lidem odvahu podstupovat přiměřená rizika – každý podnikatel či vědec zažívá mnoho neúspěchů, a pokud nenaučíme děti riskovat a vyrovnávat se s případným neúspěchem, nepřijdou ani úspěchy. Všechny základní kompetence se u dětí vyvíjí, autorky vidí vždy čtyři úrovně pokroku. Např. kritické myšlení začíná u důvěry v to, co nám kdo říká, později přichází poznání, že lze na věci pohlížet vždy z více úhlů, následuje přejímání názorů a na nejvyšší úrovni se pak již mluví o důkazech, komplexnosti problémů a možných pochybách. Abychom kritické myšlení u dětí podpořili, musíme je podporovat v jejich otázkách a vést je k přemýšlení nad různými perspektivami. Kniha proto nabádá rodiče, aby nespoléhali na školu, ale dali dětem prostor pro rozvoj těchto dovedností i mimo ni. Sami by se přitom měli zamyslet nad tím, na které úrovni kompetencí ve vztahu k dětem jsou a jak by se případně chtěli zlepšit. Podobně pak mají postupovat u dětí – ptát se, co chci pro své dítě, jak na tom je právě teď a jaké prostředí mám doma vytvořit, abych mu pomohl/a se rozvíjet? Učení je sociální proces zaměřený na vztahy, ne jen nástroj pro třídění a hodnocení dětí. (1610)