Videokonferenční výuka cizích jazyků
Odlehlé australské školy používají k výuce cizích jazyků sdílené videokonferenční programy a řeší jimi nedostatek kvalifikovaných učitelů. Dva takové programy spolupracujících škol zkoumala Yvett Slaughter se svými kolegy a jejich fungování popisuje na blogu Australských výzkumníků ve vzdělávání. V prvním modelu poskytuje jedna základní škola výuku svého učitele japonštiny dalším dvanácti školám v oblasti o rozloze asi 20 000 km2, a to ve čtyřech půlhodinových blocích týdně (třicet minut videovýuky přímo od učitele, třicet minut offline výuky třídním učitelem, třicet minut společné online skupinové práce s dalšími školami a třicet minut výuky japonského písma). Druhý model spojuje tři školy se sdíleným učitelem, který každý týden učí v jedné z nich naživo a ostatní jej zároveň sledují prostřednictvím videokonference. I když učitelé zapojení do obou modelů věří, že prostřednictvím videokonference lze vyučovat v podstatě cokoli, kromě zapálení pro věc je třeba zvládnout hodně oblastí, aby byla výuka efektivní. Učitelé musí dobře pracovat s moderní technikou, musí umět zaujmout a zapojit studenty i na dálku, přizpůsobit vzdálené výuce třídní aktivity, sladit různé digitální nástroje výuky a zvládnout rozdíly v zúčastněných školách (některé malé školy mají např. jednotřídky s různými věkovými skupinami, jiné ne). Vynaložené úsilí se ale podle výzkumu vyplatí, žáci totiž kromě znalosti nového jazyka získávají také odborné digitální kompetence a jsou součástí inovativního vzdělávacího procesu, což pro ně může být přínosné i v pozdějším životě. Školy, které zavedly své úspěšné programy po několika dřívějších nezdařených pokusech, navíc sdílí podrobnou metodiku vzdálené výuky s jakýmikoli dalšími institucemi – na videích popisují svůj pohled na výuku učitelé cizích jazyků i ředitelé „poskytujících“ i „přijímajících“ škol, to vše spolu s praktickým manuálem pro zavedení videokonferenčních hodin. (1617)
