Proč neznámkovat poměrným systémem
Adam Grant se na serveru New York Times vymezuje proti poměrnému hodnocení studentů „podle sinusové křivky“. V takovém systému získá nejvyšší známku jen 10 % nejlepších, druhou nejvyšší 30 % atd. Nejčastější známkou je pak střední hodnota (C v písemném známkování). Na amerických vysokých školách a univerzitách je tento systém někdy používán jako nástroj proti deflaci známek. Na 40 % všech známek udělených dvěma stovkami škol bylo v posledním roce nejlepší A. Jde o poměr, který za poslední tři desetiletí roste, A je nyní nejčastěji zapisovaná známka na Harvardu a dalších školách ve dvouletém i čtyřletém studiu. Instituce proto někdy nařizují poměrný hodnoticí systém, aby čelily znehodnocení nejvyšších známek, někdy se pro něj rozhodnou sami učitelé. Grant ale upozorňuje na nezdravou soutěživost, kterou takové nastavení vyvolává. Sinusový systém studenty učí, že „tvůj úspěch znamená můj neúspěch“. Navíc může být nespravedlivý a od studia odrazovat, podotýkají ekonomové Pradeep Dubay a John Geanakoplos, kteří různé známkovací systémy analyzovali. Pokud je místo jen pro sedm nejlepších známek a učivo zcela zvládne deset studentů, musí být tři z nich nespravedlivě potrestáni. I když hodně pedagogů se ztotožňuje s tím, že ve světě úspěch jedněch přináší neúspěch jiných a škola má studenty na tento svět připravit, skutečnost je ale podle Granta jiná. Ze 168 studií zaměstnavatelů vyplývá, že nejvíce si firmy cení lidí, kteří dokáží přinášet úspěch týmů a celé společnosti. Z pozorování samotného Granta vyplývá, že z dlouhodobého pohledu jsou úspěšnější studenti, kteří k úspěchu pomáhali také ostatním, ne jen sobě. Grant proto ve svých třídách začal měnit podmínky a spolupráci (je ale těžké změnit kooperaci skupiny, pokud už si jednou zvykla na obezřetnost vůči snahám ostatních). Vypsal velmi těžké zkoušky a opakovaně studentům vysvětloval, že ničí známka nepoškodí někoho jiného, tím ale ještě nedosáhl svého cíle – aby se studenti ke zkouškám připravovali společně. K tomu mu nakonec pomohla jednoduchá nabídka – pokud si student u testu nebyl jistý odpovědí, mohl označit spolužáka, o němž si myslí, že ji zná; když měl označený student ve svém testu skutečně správnou odpověď, získali oba body (takhle mohl student přijít např. ke dvěma bonusovým bodům ve 120 bodovém testu). Efekt se dostavil, studenti se začali postupně učit v menších a větších skupinkách a po roce měli průměrně o dvě procenta lepší výsledky. A nebylo to díky bonusovým bodům, ale díky Grantovým domněnkám, že jedna z nejlepších cest, jak se látku naučit, je sám ji někomu vysvětlovat, k čemuž byl ve skupinkách pro všechny prostor. Studenti si také díky Grantově metodě osvojují budování tzv. transakční paměti, tj. povědomí o tom, kdo má v dané oblasti lepší znalosti, což je důležité v profesních i osobních vztazích. Před závěrečnou zkouškou si studenti na společnou přípravu rezervovali místnost, navrhovali rozdělit si povinnou literaturu a vypsat shrnutí, nejaktivnější sdílel kompletní praktické výpisky, jiní připravili opakovací testy. Grantovy hodiny tak změnily díky systému hodnocení spolupráci mezi studenty a odbouraly tím i část jejich stresu způsobeného nedostatkem sounáležitosti nebo sociálních vztahů. A proto je podle něj třeba poměrné hodnocení odmítnout. Vzdělávání by mělo být právě o dovednostech, jak se učit, ne jen o shromáždění konkrétních znalostí. (1636)
