Proč škola ne/vychovává dobré občany?

Není pochyb o tom, že se děti ve škole dozví řadu znalostí z občanské výchovy. Získají podrobné informace o naší vlasti, politickém systému a umí vyjmenovat státní symboly. Smutným faktem je, že tímto občanská výchova v mnoha případech končí. Na další pokusy, jak v žácích probudit zájem o aktivní občanství, škola rezignovala. A lze se pouze domnívat, že je tato situace dána spíše negativní zkušeností mnohých učitelů, kteří na školách působili ještě za minulého režimu a nyní pro jistotu na angažovanost v těchto oblastech zanevřeli. Nebo je to tím, že se rozvoji občanství, které vyžaduje aktivitu ze strany žáka, prostor pro jeho názory a bezpečné prostředí pro vznik diskuse ve škole, která je nastavena převážně na pasivní přijímání dogmaticky předkládaných informací, zkrátka logicky neda- ří. Přitom právě škola by měla být demokraticky řízenou institucí par excellence. Tím nejmenším krokem k žádoucí změně je překonání skleníkové- ho efektu, které prostředí školy vytváří. Žáci by měli nejen obrazně, ale i fyzicky opustit hranice školy a zjistit, jaké problémy existují v jejich nejbližším okolí, a snažit se hledat řešení k jejich nápravě. Podstatné je nezůstávat u teorie, ale nechat žáky si prakticky vyzkoušet, že je možné například zorganizovat sbírku, oslovit státní instituce, podílet se na podobě prostředí, ve kterém žijí. Teprve pak poznají skutečný význam slov jako odpovědnost, altruismus, solidarita a získají potřebné kompetence k tomu, aby se stali dobrými občany a lidmi, kteří umí myslet nejen na sebe, ale i na druhé. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přeji vám za sebe i své kolegy ve Sciu podnětné čtení.

Markéta Majerová
Šéfredaktorka