Děti malé, děti velké: hrají si společně a učí se navzájem
Text: Adéla zelenda Kupcová
Když přicházíte do „mé“ vesnice v horách ostrova Alor, takřka na konci světa, dovede vás strmá cesta do jejího pomyslného srdce, plácku pro obřady a tance. A tam, na kamenném oltáři najdete rituální bronzové bubny, a kolem spoustu dětí. Spoustu dětí různého věku, jak si hrají, dovádí a běhají.
A když procházíte mezi domy, narážíte na další a další děti. Některé něco vyrábí, jiní napodobují dospělé, jiné si hrají nebo pomáhají.
„Moje“ vesnice čítá necelých padesát obyvatel. Z toho je 19 dětí ve věku do patnácti let. A i když občas přijdou další děti z okolních vesnic, je to pořád málo na to, aby se při hře mohly dělit dle stejného věku. Obvykle si hrají děti různých věku pospolu a hra se plynule proplétá s péčí o mladší sourozence, která patří mezi povinnosti dětí od té chvíle, kdy jsou toho schopné. Což je obvykle velice brzy, tak kolem pěti šesti let.
Samozřejmě, děti do zhruba čtyř let se drží blíže svého dobu, nebo ostatních domů (přeci jen na moje a tvoje se tu příliš nehraje). Občas se ale zapojí do her starších děti.
Další pravidelnou skupinku tvoří děti tak mezi pěti až deseti lety, které si spolu hrají různé míčové hry (míček mají vyrobený většinou ze zmačkaných odpadků svázaných provázkem), tahají vlastnoručně vyrobená autíčka, roztáčí káči, prohání pneumatiky… A samozřejmě napodobují dospělé.
Starší děti se věnují více sportovním hrát, jako je fotbal nebo badminton. Samozřejmě zase vlastnoručně vyrobenými pomůckami. Nebo vyrábí hračky pro mladší děti a učí je tomu, co už samy okoukaly. A to je další velká zábava starších dětí. Pozorovat dospělé, napodobovat je a učit se jejich umění. Vyřezávání, pletení… Nebo podniknout výpravu – sejít z hor dolů k moři a lovit ryby, vystoupat do lesů a sbírat plody, nastražit pasti na ptáky.
A samozřejmě, zejména chlapci, se cvičí ve střílení z praku a hlavně luku. Lukostřelba je tu stále nezbytným umem. Lukem místní muži loví nejen ptáky, ale dokonce i ryby! A úspěšně. Navíc čas od času se i v dnešních dnech stane, že mezi jednotlivými kmeny propukne řevnivost a odstartují malou bojůvku. Na vesnicích i ve městě (častěji ve městě, kde žijí příliš blízko sobě a příliš daleko od tradičního způsobu života). To pak po sobě metají kameny a střílí z luků. Buď do chvíle, kdy zemře první člověk, nebo do okamžiku, kdy z ostrova Timor dorazí lodí armáda, která pak zmydlí obě strany. Takže střelba z luku je tu stále nezbytností, bez ohledu na to, kolik mobilních telefonů a kolik triček s logem Bayern Mnichov zdejší lidé mají.
Děti se ve věkově smíšené skupině učí jedeno druhého. Každé přináší jinou dovednost a péčí o mladší se posiluje jejich odpovědnost, ale i pocit, že jsou právoplatnými a užitečnými členy komunity. Když vidí, co zvládají starší děti, roste jejich motivace a chtějí to umět také. Navíc věkově smíšené dětské skupiny jsou pro děti přirozené, samy k nim tíhnou, protože odráží celek společnosti, kde se také stýkají a potýkají lidé různých věků, dovedností i názorů.
I proto ve věkově smíšených skupinách vzděláváme děti ve ScioŠkolách (ano, bojovat a střílet z luku je neučíme, připravujeme je pro náš západní rychle se měnící svět). Jak to děláme, můžete číst ZDE.
