Německé a australské školství

Doktor Stephen Dinham popisuje na serveru International EdNews vývoj německého školství, které se po tzv. PISA šoku v roce 2000 v mezinárodním srovnání postupně zlepšuje.

Nahlíží na něj z perspektivy australského vzdělávacího systému, jehož je jako praktik i akademik součástí, a u nějž je znepokojen procesem deregulace a zhoršování studijních výsledků. Dinham začal Německo navštěvovat v rámci výzkumu už v roce 2008, kdy se autority vzdělávání ještě vzpamatovávaly z mezinárodních výsledků prokazujících, že německé školství nepatří k nejefektivnějším. Řešilo se také začlenění velkého množství dětí migrantů a uprchlíků zejména z Turecka, Ruska, Polska nebo Balkánu.

Německo své výsledky ale postupnou transformací systému dokázalo zlepšit – podle OECD hlavně proto, že dokázalo zpřístupnit středoškolské vzdělání i socioekonomicky slabším studentům, zaměřilo se na kvalitu učitelů, zejména na proces jejich výběru, vzdělávání, přezkušování a dalšího výcviku, a rozvinulo společné osnovy a jejich monitorovací systém. Společně s Mexikem a Tureckem se Německo v roce 2003 dokázalo zlepšit jak ve výsledcích matematiky, tak rovného přístupu ke vzdělání. Zároveň (možná právě proto) má ale Německo největší počet opakování ročníků.

Reforma školství mohla být v Německu provedena poměrně rychle díky většinovému státnímu systému. Naproti tomu právě Austrálie, která nyní ve všech oblastech s výjimkou čtenářské gramotnosti za Německem zaostává, má jeden z největších soukromých sektorů ve školství. V obou zemích je zajištění vzdělání ústavní povinnost státu, konkrétní podobu však školství dávají samosprávné celky (16 německých spolkových zemí, 8 australských teritorií). V Německu je však role místních samospráv aktivnější, regulují oblast vzdělávání nejen v otázce financování. V Austrálii jsou některé aspekty volnější, s důrazem na výběr a možnosti volného trhu, vláda zde financuje i samostatné školy – do vládních škol docházelo v roce 2012 jen 65 % studentů a číslo se dále snižuje (v Německu naopak navštěvuje nestátní školy jen asi 8 % žáků). Německý školský systém sestává z primárního obecného vzdělávání, po kterém většinou desetiletí žáci pokračují na jeden z pěti základních typů sekundárních škol, od nejobecnějšího gymnázia, po specializované učební obory (systém je prostupný, obvyklejší je ale cesta „dolů“, nikoli na prestižnější typ školy). Německá školní docházka je povinná do 15 let, domácí vzdělávání není přípustné, politici věří v přínos státního vzdělávání pro jedince i společnost. Vysoce ceněný je německý duální učební systém, ve kterém žáci jednak pracují v komerčních společnostech, kde se jim dostává praktického výcviku, a také studují teoretické znalosti ve škole. V Austrálii je po reformě systému v padesátých letech i sekundární školství většinově zaměřené na obecné vzdělání (žáci sem přechází ve dvanácti letech po šesté třídě).

Hlavním rozdílem, ve kterém Dinham spatřuje důvod, proč se německé výsledky lepší, zatímco australské se zhoršují, je však silná tradice a pevná regulace systému, který tak odolává mezinárodním tlakům a přejímáním módních novinek z jiných zemí. Austrálie není ochotna zvyšovat investice do vzdělávání, např. do technologií. Německo, zdá se, našlo rovnováhu mezi stabilitou nastavení a schopnosti inovací na základě vědeckých poznatků. (zdroj)