Truhlářským mistrem ve dvanácti: učení se pozorováním, přístupem k nástrojům a zpětnou vazbou
Text: Adéla Zelenda Kupcová
Když sedím na bambusové rohoži a rychle píšu tento text, než se mi definitivně vybije baterie notebooku (elektřina tu není), poslouchám vedle pohvizdování ptáků i rytmické údery dřeva o dřevo a seky mačetou.
Asi tři metry za mnou vyřezává dvanáctiletý Beni rukojeť pro svůj nůž, který si snad během příštích dní vyková. Beni vůbec často pracuje se dřevem a něco vyřezává, zdobí klacíky, vyrábí dřevěné káči a autíčka pro ostatní děti. Dokáže je ozdobit i docela propracovanými motivy.
Beniho prakticky nikdo neučil, jak se dřevem pracovat. A samozřejmě není nějaký vyučený truhlář. Jen ho to od dětství zajímalo a rád se ometal kolem chlapů z vesnice, kteří se řezbářskému umění věnují. Když se vometal už dost dlouho, začal to zkoušet sám. V tu chvíli se mu začali víc věnovat i chlapi. Půjčili mu lepší nářadí a občas mu řekli, co se mu povedlo nebo nepovedlo a proč. Zkrátka mu dali zpětnou vazbu. A Beni to zkoušel dál a dál, ve volných chvílích vyřezává a zlepšuje své umění, občas jde od starších okouknout, jaké složitější vzory a motivy používají. A to je celé. Nic víc nepotřebuje.
Jo, je to banální příběh jednoho svým způsobem banálního chlapce, který asi celý život prožije v zapadlé vesničce v horách a nikdo o něm nikdy neuslyší. Ale jeho rodina a přátelé ho budou milovat. Tak to tu chodí.
Ale tenhle banální příběh perfektně ukazuje, jak málo stačí k tomu, aby se děti učily:
- Možnost pozorovat dospělé a být „při tom“, když něco dělají a vyrábějí.
- Přístup k nástrojům (mačetku si vzalv kuchyni, chlapimu později půjčili lepší nože) a prostředkům (těchž tu pro tradiční řemesla plnýles).
- Zpětná vazba. Ne pochvala, nebo kritika, ale vysvětlení, proč je něco dobré a hezké a proč se něco jiného nepovedlo.
A tohle, jsem přesvědčená, neplatí jen pro řemesla, ale pro každou činnost. V tomhle ohledu jsem vděčná své mamince, babičce i dědovi, že mě jako malou neodháněli a nechali mě se vometat okolo, když pracovali. Tak jsem se naučila vařit, pěstovat zeleninu a šít na stroji.
Mimochodem, přístup ke zdrojům a nástrojům, stejně jako zpětná vazba, jsou skvělým prostředkem nejen pro učení dovedností, ale i pro osvojování si znalostí. Proto i ve ScioŠkole nezamykáme pomůcky do kabinetů a knihy do prosklených vitrín, ale necháváme je dětem po ruce. Známky nepovažujeme za důležité, na rozdíl od zpětné vazby, která neříká jen ZDA dítě udělalo něco dobře nebo špatně, ale PROČ a JAKs tím pracovat dál. Víc o ScioŠkole můžete číst ZDE.
