Ve třídě jako v kavárně

Vybavení školních tříd se proměňuje, analyzuje server americké Národní vzdělávací asociace (NEAToday). Klasické černé tabule nahrazují bílé varianty, tenké laptopy vystřídaly objemné učebnice. Lavice jsou však stálicí, jejich řady jsou organizované, funkční a přinášejí přehlednost pro učitele i žáky.

Kayle Delzer, učitelce třetí třídy ze Severní Dakoty, se pravidelné řady individuálních lavic nelíbily, neodpovídaly tomu, jak chtěla učit a jak si představovala kooperaci mezi žáky. Kariéru tak před devíti lety začala velkým stěhováním a seskupila lavice do skupinek, aby žáci nebyli izolovaní.  Letošní školní rok jde ve své třídě ještě dál. Lavice úplně nahradila společnými stoly, židle stabilizačními balóny, sedacími vaky, taburety nebo pohovkami. Inspirací se jí staly prostory, kde se dá sedět pohodlně a přesto pracovat – kavárnami amerického řetězce Starbucks. Delzer věří, že to není jen změna pro změnu. Dovednosti 21. století, kterým se mají děti ve škole naučit, podle ní nelze správně předat v prostředí, které se sto let nezměnilo.

Podobnou „kavárenskou třídu“ zavedl i středoškolský učitel přírodních věd Oskar Cymerman a nabádá ostatní učitele, aby přeskupení nebo výměnu lavic zvážili. Argumentuje, že pohodlnější prostředí poskytuje víc prostoru pro spolupráci, kreativitu a řešení problémů. Držení žáků v klasických lavicích bez možnosti pohybu nebo změny polohy je podle něj v rozporu s poznatky, že krátké přestávky nebo přerušení soustředěné aktivity zlepšuje učení. 

Zlepšení koncentrace potvrzuje u svých studentů v nových pohodlných třídách i Holly Albrecht, která před lety chtěla pomoci studentovi s ADHD, který na židli nedokázal klidně sedět. Zajistila ji gymnastickou gumou, aby se mohl bezpečně pohupovat a nerušil spolužáky, a hned se mu pracovalo líp. To ji vedlo k přemýšlení nad třídním vybavením a po odsouhlasení vedení přešla ke kavárenskému nábytku. Po pěti letech praxe nelituje a podporuje kolegy, kteří se ji rozhodli následovat. V jejich škole už nejsou lavice k vidění, každá třída je ale jiná, podle toho, jak v ní chce učitel pracovat a co při různých činnostech upřednostňují studenti.

Lauren Cluff ze základní školy v Arizoně zvolila střední cestu. Obrázky tříd s téměř domácím prostředí se jí líbily, ale protože je v její třídě najednou až 37 žáků, rozhodla se pro společné stoly rozmístěné po obvodu třídy s otevřeným prostorem uprostřed, kde je koberec a polštáře, pohovka je v zadní části třídy. Takové uspořádání podle ní zlepšuje pohyb žáků a udržuje jejich bdělost a zapojení, navíc nebylo tak nákladné jako kompletně nové vybavení. Delzer poukazuje, že nové kusy nemusí být tak nákladné, pokud se učitel dobře rozhlíží, hodně zón k sezení lze vytvořit i ze stávajícího nábytky svépomocí. Finance ale nejsou jedinou překážkou, někdy se se změnou neztotožňují rodiče. Když jim ale později děti vypráví, jak si výuku v nové třídě užívají, dají učitelům zapravdu. Důležité je mít na paměti fakt, že nábytek zůstává nábytkem. I po přestěhování třídy je to především vztah učitele a žáka, který musí být správně nastaven.

Přechod od třídy zaměřené na učitele ke třídě orientované na studenta je třeba přenést na žáky také díl odpovědnosti a rozhodování, k čemuž je potřeba proměna nastavení mysli, u učitele víc než u studenta, míní Delzer. Přesto uvádí, že její žáci se v komunikaci, spolupráci, rozhodnosti nebo vytrvalosti zlepšili právě díky změně prostředí. (zdroj)