Laboratoř Indonésie: experiment plošného státního testování ve školách
Text: Adéla Zelenda Kupcová
My, co se kloníme k liberálnímu přístupu ke vzdělávání a zasazujeme se za větší svobodu a odpovědnost dětí a studentů v jejich učení, často kritizujeme takové školní jevy jako je povinné testování, vedení k poslušnosti, přehršel předmětů, memorování, nemožnost ovlivnit co a jak se učím… Pro svou kritiku máme řadu podkladů v podobě výzkumů z oblasti psychologie, pedagogiky i neurovědy a také řadu etických a filosofických teorií. Bohužel tím samým disponují i ti, kteří zastávají školskou poslušnost, dril, hierarchii, selekci. Jak je to možné? Domnívám se, že v rámci těchto dvou skupin se liší samotné paradigma pohledu na to, co je vlastně zač člověk jako takový, jaká je úloha dětství a kam ten náš svět spěje. (Mimochodem, tato rozdílná paradigmata se snažím poslední cca o rok mapovat mezi rodiči i učiteli, kdyby vás zajímalo, k čemu docházím, pište do komentářů na FB a pokusím se to pro vás sepsat)
A jak je známo, výchozí paradigma ovlivňuje způsob, jak klademe vědecké otázky, jaké volíme výzkumné metody a ať se snažíme být sebe víc objektivní, i jak interpretujeme závěry.
Jestli by něco naše dva tábory jasně rozsoudilo – kromě času – byl by to obří longitudinální experiment, kdy by se vyzkoušely opravdu krajní póly těchto dvou příkladů. A já mám to štěstí (zdejší děti mají tu smůlu), že v takové laboratoři, testující ultraautoritativní přístup ke vzdělávání dětí, už dva měsíce žiji.
O některých dopadech takového přístupu na děti jsem už psala, můžete číst ZDE.
Představte si hodinu angličtiny. Vejde učitelka, žáci se vztyčí a hlasem jako jeden muž nebo jedna armáda ji pozdraví. Ona jim v indonéštině vysvětlí, že dnes se budou věnovat poslechu a vést rozhovor v angličtině na téma narozenin a dárků a pak se podívají na předminulý čas. Pouští rozhovor, žáci poslouchají. Pouští ho znovu a po každé větě zastaví. Žáci větu opakují. Pěkná opičárna, říkám si… Ale to ještě netuším, že cvičení cvičených opiček teprve přijde. Po ukončení poslechu mají žáci vést rozhovor mezi sebou. Ok, čekám, že budou mluvit o svých narozeninách, co si přejí za dárky, co dostali… Ale ne! Oni všichni opakují ten jeden rozhovor z nahrávky. Když skončí, učitelka vysvětlí, teda popíše předminulý čas, a kdy se používá. Hodina končí.
Zkouším se dát s žáky do řeči. Stěží se mi představí. Přítomný čas průběhový, minulý, budoucí? To rozhodně neumí, tak proč se probůh učí předminulý?!?
Po této zkušenosti jsem si vyhradila čas na rozhovory s několika učiteli angličtiny, kteří přeci jen smýšlí aspoň trochu inovativně a snaží se minimalizovat memorování ve svých hodinách apod.
„Tenhle memorovací přístup“, říká mi Ika 35-letá učitelka angličtiny, která vyrostla v Austrálii, „se používá ve všech předmětech. Za roky školní docházky mají zdejší studenti perfektně trénovanou paměť, a proto se učitelům zdá, že je efektivní a používají ho dál. Ale měsíc po konci školy, fííí…žáci neví nic.“
Zajímá mě hlavně angličtina, protože v té jediné mohu posoudit dovednosti dětí. Ptám se Iky, proč se žáci na střední škole učí pokročilou gramatiku, když nemají ani základy? Ika se tváří smutně, je vidět, že jsem se dotkla něčeho, co štve i ji. Přiznává, že má špatné svědomí, protože učí stejně – pro každý ročník jsou připraveny učebnice, které se musí používat. Nejde používat učebnice pro mladší. Výsledkem je, že vám žáci odříkají definice snad všech gramatických jevů, ale v angličtině vám nejsou schopni odpovědět ani na otázku, co dneska dělali. Nerozumí, nemluví – to je důsledkem výuky JAZYKA?!?
„Každý rok prochází žáci povinným testováním, které organizuje vláda. A testují se tam právě jen ty věci, které jsou v učebnicích. Navíc často i použité příklady, poslechy apod. jsou ty, které se děti učí zpaměti v hodinách.“ Vysvětlují Ika s Madim. Ale vždyť neumí jazyk! Unáší mě trochu emoce… Učitelé bezmocně krčí rameny. Madi učí angličtinu mimo školu a Ika se snaží aspoň trochu měnit přístup k výuce ve svých hodinách (měla jsem možnost sama učit její třídu a jejich úroveň byla o něco lepší).
Vlastně to lze shrnout tak, že celoroční memorování a drcení pokročilé gramatiky, ačkoli žáci nemají základy, je jednou velkou přípravou na test. Cílem není zvládnout jazyk, cílem je zvládnout test.
„Ředitelé většinou neradi vidí, když se odchýlím od učebnic. Bojí se, že i když žáci budou umět mluvit anglicky, tak nezvládnou testy, pokud se nenaučí vše zpaměti.“ A pro ředitele je to klíčová otázka, protože podle výsledků jsou hodnoceny i jejich školy. Jde o prestiž, jde o prachy.
„Nezřídka se stává, že při testech nechávají učitelé žáky spolupracovat (prostě opisovat a radit se). Asi i proto většina žáků testy projde. Navíc v některých školách a není jich zrovna málo, učitelé prostě žákům výsledky diktují a pomáhají jim, jen aby prošli…“ Mimochodem, v současnosti se na Sulawesi zavádí tzv. charakterová výchova, tedy hodiny, kdy se žáci memorují, co musí a nesmí dělat – údajně proto, aby byli morálnější. To ve škole, která je učí podvádět při testech, je docela pikantní…
Indonéské školství je postavené na poslušnosti. A to se týká i většiny učitelů. Jsou poslušní k požadavkům ministerstva, a když ministerstvo řekne, že hlavní je uspět v testech, následují tuto linii. Důsledkem je memorování, neschopnost znalosti aplikovat a minimálně rozvinuté kritické myšlení.
Indonéská laboratoř školských experimentů vydala svědectví o tom, že povinné jednotné testování může vést k tomu, že se žáci připravují jen na test, ale neučí se. A neumí.
P.S.: Tento článek vychází z rozhovorů a zkušeností na ostrově Sulawesi, v rozvinutém regionu v městské oblasti. Indonésie je veliká a různorodá země. Vzdělávání ve velkých městech ostrovů jako je Jáva a Bali dosahuje lepších výsledků (stačí se tam projít tržištěm a zjistíte, že většina lidí mluví aspoň trochu anglicky a na Jávě je také rozvinutá kultura čtenářství). Naopak v méně rozvinutých a tradičnějších regionech jsou znalosti dětí ze škol slabší, ale protože odlehlé oblasti jsou i více mimo kontrolu úřadů, tak se tam až tolik neřeší dril, byť stále se hlavně memoruje, ale atmosféra je uvolněnější.
P.P.S.: Samozřejmě jsem se tu setkala s celou řadou dobře vzdělaných dětí a studentů, s přehledem, zájmem a také dobrou angličtinou. Ale své znalosti a dovednosti mají spíš škole navzdory než díky ní. A sami to i přiznávají.
Ve ScioŠkolách se držíme liberálního přístupu ke vzdělávání, dáváme dětem svobodu řídit vlastní učení a požadujeme od nich odpovědnost. Jak to děláme, jestli se nám to daří a co na to naši ScioŠkoláci můžete číst ZDE. Nebo rovnou sledujte náš FACEBOOK, tam to žije 🙂
