Jak nejlépe učit?

Cílem vzdělávání je připravit děti na rychle a stále se měnící svět. Učitelé přitom čelí různým výzvám, včetně zvyšující se kulturní různorodosti školních tříd. OECD se novou publikací snaží přispět k debatě o kvalitě a účinnosti tří základních vyučovacích strategií, o nichž referuje na svém blogu.

Údaje o odlišných postupech učitelů matematiky z osmi zemí sesbírali analytici OECD z tzv. TALIS-PISA linky. Při sběru dat TALIS 2013 mohly účastnické země volitelně provázat dotazníky se vzorkem dat PISA 2012, aby se spojily údaje o školách, učitelích a studentech. Výsledky ukazují cenné informace o vyučovacích strategiích a jejich vztahu s charakteristikou školy, třídy a studijními výstupy žáků.

Postupy učitelů mohou být rozděleny do tří základních kategorií: 1. Strategie pro aktivní učení, jejichž cílem je podpořit studenty v jejich vlastním studiu – zahrnuje skupinové práce, používání technologií a sebehodnocení žáků. 2. Kognitivně aktivační strategie zaměřené na rozvoj dovedností vyššího řádu jako kritické myšlení, řešení problémů nebo rozhodování. 3. Výuka řízená pedagogem založená především na lektorování, spoléhá na schopnost učitele vést uspořádané a jasné hodiny.

Výsledky ukázaly, že nejčastěji učitelé kombinují řízenou výuku (shrnují látku) s kognitivně aktivačními praktikami (prochází se studenty problémy, kterým čelili při domácí přípravě). Takové postupy využívají tři ze čtyř dotázaných učitelů. Jen třetina matematikářů uvedla, že se často věnují i rozvoji aktivního učení, což může být způsobeno nedostatečnou podporou podobných metod. Nebylo by ale přesné vyvyšovat jednu strategii nad druhou, všechny prokazatelně vzdělávají a záleží na celkovém kontextu a dovednostech studentů. Při řízené výuce vykazují žáci lepší výsledky v méně komplexních příkladech matematické sekce PISA, kognitivně aktivační výuka naopak pomáhá při řešení složitějších úloh. Implikace jsou však zatím slabé a k prozkoumání vlivu strategií je potřeba další analýza.

Míra zastoupení metod ze strategie aktivního učení závisela ve všech zemích především na sebejistotě učitele. Čím víc je sám kantor přesvědčen, že umí kvalitně učit, tím spíše používá metody k podpoře samostatného učení. Sebejistota je přitom podle výsledků ovlivněna tím, nakolik se učitel účastní dalšího vzdělávání. Větší pravděpodobnost aktivní strategie je dána i mírou dialogu mezi kolegy, vzájemné podpory a sdílení zkušeností. Vedení škol by proto mělo podpořit budování vztahů uvnitř pedagogického sboru, např. tím, že jim poskytne fyzický prostor pro setkávání a čas sdílet své metody. OECD se tímto výzkumem snaží inspirovat politiky k podpoře implementace inovativních metod.  (zdroj)