Rané vzdělávání se vyplatí

Jak vypadá efektivní rané vzdělávání a vyplatí se financovat takové programy? Na tyto otázky odpovídá studie laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Jamese Heckmana a jeho kolegů z Chicagské univerzity, která sledovala dva školské programy ze sedmdesátých let pro děti od osmi týdnů až do pěti let. Autoři sledovali životy účastníků i po jejich pětatřicítce a všechny benefity, které jim rané vzdělávání přineslo, převedli na peníze (ušetřené výdaje za zdravotní péči, neuskutečněné výdaje na řešení zločinů apod). Výsledky potvrdily, že vysoké investice šestnácti až sedmnácti tisíc dolarů za dítě ročně se vyplatí – přináší 13% roční zisk.

Z rozhovoru s hlavním autorem na serveru KQED vyplývá, že podstatou úspěšných programů je empatie s dítětem, jeho podpora a povzbuzení pro objevování světa včetně neúspěšných pokusů, vystavení dítěte dostatku slov během dne, a zejména podpora vztahu dítěte s jeho rodičem.

Do programů byly zařazeny hlavně děti afroamerických žen samoživitelek. Učitelé se jim věnovali individuálně, četli pohádky, zapojovali dítě do činností a odpoledne ukázali rodičům, co dítě zvládlo a jak s ním pracovali. Rodiče pak s dítětem odcházeli s vědomím, že se rozvíjí, a rozvoj více podporovali i doma. Většina znevýhodněných rodin má totiž osvojen „mód odrazování“ dítěte (tohle nedělej, takhle to nefunguje), zatímco vzdělávací programy byly nastaveny přesně naopak, aby děti získaly odvahu učit se a zkoušet nové věci.

Když děti nenaberou deficit už v prvních letech, těží z toho celý život. Oproti kontrolní skupině se účastníci i v dospělém věku těšili lepšímu zdraví, nižší obezitě, vyššímu IQ, nižší kriminalitě, vydělávali více a byli celkově spokojenější a šťastnější.

Profesor Heckman věří, že zásadní pro učitele nejen v raném vzdělávání je klíčová empatie. Výzkum prokázal, že kvalitu učitele neprokazuje počet absolvovaných kurzů, ale schopnost vcítit se, být skutečně s dítětem – odpovídat na jeho otázky, nezrazovat ho od ptaní a podporovat jej v překonávání překážek. (zdroj)