Anna Novotná: Přísloví jsou paměťové stopy národa

Text: Lucie Macášková Hejbalová

Podle Anny Novotné jsou přísloví bohatství, které předáváme dál. Už 500 jich také ona „předala“ ve své první knize Kdo jinému jámu kopá…, která o nich pojednává. Pro velký úspěch vychází letos pokračování s další pětistovkou pokladů Kdo se směje naposled…

Jak jste přišla na nápad napsat knihu, která pojednává o příslovích?

Jestli se říká – Za vším hledej ženu, tak u mne platí – Za vším hledej děti. Mám tři. Když byly ve věku otázek a čím dál častěji znělo „mami, a co je to pinktlich a co znamená houžev…“, tak jsem si řekla, stejně jako u trilogie o opeře, divadle a baletu, že by bylo dobré sepsat významy frazeologických spojení, aby děti věděly… No a nejtěžší je začít a pak už v tom člověk jede. Informace jsou kolem nás, stačí je jen správně uchopit. Jsou shromážděny v odborných slovnících, po kterých děti pravděpodobně ale vůbec nesáhnou, jestli vůbec vědí, že takové knihy existují.

Čím se vaše kniha odlišuje od klasických odborných slovníků?

Ilustracemi a nekomplikovaným, velmi jednoduchým výkladem bez dalších odkazů. Když se nad příslovími zamyslíte a chtěli byste jejich význam opsat doslovně, tak to jsou dost legrační spojení. A na to bych mohla děti v dobrém „nachytat“, řekla jsem si. Výklad významu musí být přesný, slovníkový, ale doprovodná ilustrace může být veselá. A pro tohle schéma znám výtvarníka, se kterým jsem se poprvé setkala nad jinou knihou o češtině pro cizince v roce 1992 a pak nad zmiňovanou trilogií. Jeho kresby jsou plné humoru a odlehčeného nadhledu, jeho kresebná zkratka se nese v duchu oblíbeného popartu a jasné, zářivé barvy, které používá, jsou pro „znevážení“ frazémů ideální. Jiří Votruba. Myslím, že právě výtvarné zpracování dělá z knih Kdo jinému jámu kopá… a Kdo se směje naposled… víc než jen nudné slovníky frazémů. A to je pro děti nejlepší.

Proč si myslíte, že jsou přísloví důležitá, a myslíte si, že jsou aktuální i pro mladší generace?

Je to taková paměť našeho národa, způsobu života sahajícího do historie. Jednoznačně obohacují naše vyjadřování, naši jazykovou kulturu. Ovšem pasivně si je děti neosvojí. Tady je na místě četba. Pokladnicí českých přísloví a frazeologických spojení je například Němcové Babička. Tam si můžeme uvědomit, odkud pocházejí některá spojení: hlavně z pozorování přírody, venkovského zemědělského života, sociálních zkušeností, z jazykových vlivů především němčiny. Mnoho spojení už nemá jasný původ a mnoho už dětem nic neřekne, ale aktuální jsou. Můžeme je uchopit jako zajímavost, jako bohatství, které předáváme dál. A jen poznámka na okraj. Obě knihy obsahují nejen přísloví, ale různá rčení, úsloví, pořekadla. Najít mezi nimi rozdíl bylo někdy obtížné, splýval, a tak dnes je jednoduše nazýváme frazeologickými spojeními, frazémy.

Jak jste přísloví sbírala? Bylo to složité? A co to obnášelo?

Moji rodiče i prarodiče pocházeli z východních Čech. A já nevím, co je to tam za zvláštní podhoubí, všichni byli kulturními činovníky – vystupovali v amatérském divadle, hrát na aspoň jeden hudební nástroj byla rodinná samozřejmost, zpívali, maminka psala a tatínek fotil do místních novin a časopisů. Číst knihy a číst hodně, to byla druhá rodinná přirozenost… Tady je možná takový můj zdroj-prazdroj. Zapisovala jsem si všechna frazeologická spojení, která jsem kdy zaslechla, a že ve východních Čechách jich uslyšíte dost! Porovnávala s frazeologií sepsanou v odborných slovnících. Těžké bylo přesně, ale stručně formulovat význam frazému. Člověk ho v sobě může mít někdy významově posunutý. A proto bych se bez odborné pomoci neobešla, ba ani bych si netroufla knihu sestavovat. Takže odbornou oporou mi byl u první i druhé knihy pan PhDr. Martin Prošek, Ph.D., dnes čerstvý ředitel Ústavu pro jazyk český.

Jsou to všechna přísloví, která jste sebrala, nebo jde o nějaký jejich výběr?

Mým cílem bylo dát do knihy Kdo jinému jámu kopá… jen nejzákladnější, nejfrekventovanější frazémy. Ty, které se objevovaly při zkouškách na všechny typy středních škol a gymnázií a s kterými chodily mé děti z hodin českého jazyka ve škole. 500 kousků. A když se ukázalo, že moje i Jirkova práce měla smysl, tedy že knihu používají ve školách učitelé i děti, tak jsem se rozhodla pro pokračování s dalšími 500 kousky☺.

Jaké ohlasy jste na knihu měla?

Přiznávám, že dobré. Ze škol, od jednotlivců, přišlo i ocenění 2013 SUK – Cena učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství.

Nyní vydáváte pokračování první knihy. Na co je zaměřená první kniha a na co druhá?

Jak jsem zmínila, pokračování, tedy kniha Kdo se směje naposled… přináší dalších 500 hesel, možná trošku abstraktnějších… no prostě rozšíření knihy první.

Jak vzešel nápad vydat pokračování?

Čistě z ohlasů, že je kniha užitečná, že splnila to, co jsem si myslela, že splnit má.

Používáte ve svém životě přísloví? A v jakých situacích?

Příliš ne. Doma ze mne spíše mají legraci, protože už většinou předjímají, jaké přirovnání v opakující se situaci použiju. Třeba ráno u snídaně si děti připravují čaj a nechají ho louhovat příliš dlouho. Mívala jsem obavy o jejich zdraví, a tak jsem pokaždé říkala – Prosím tě, budeš to mít černý jako botu. No a účinek je jediný: samy za mne říkají – Mami, já vím, mám to černý jako botu.

Máte nějaké oblíbené přísloví nebo takové, které vystihuje pro vás něco specifického, co se nedá vyjádřit dobře jinak?

Přísloví shrnuje dlouhodobé lidské zkušenosti, špatné či dobré, do krátkého výstižného vyjádření. A tak se někdy hodí, že díky nim člověk může rychle a přesně zareagovat nebo zhodnotit činy druhého. Mám ráda třeba přísloví Husa, která přeletěla oceán, zůstala husou. Člověk před sebou samým neuteče. Neuteče před svými dobrými či špatnými myšlenkami, dobrými a špatnými činy. Nikde mu nedají návod, jak šťastně žít. Musíme hledat v sobě. Tohle přísloví mi přijde docela moudré. A další oblíbené: Není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko. Nic není tak ideální, jak na první pohled může vypadat. A abych byla upřímná, některá přísloví nemám ráda. Třeba Nehas, co tě nepálí… nebo Kdo maže, ten jede… či Oko za oko, zub za zub. Nevedou k ničemu dobrému, shrnují negativní lidskou zkušenost, dávku zla. Těmto se vyhýbám.

Anna Novotná

nar. 1959, FF UK obor čeština–psychologie 1984, PhDr. 1985

Od ukončení studií v Praze pracovala střídavě v divadle nebo jako redaktorka v nakladatelství. Vedle toho psala do kulturních novin a časopisů, jako byla Scéna, Taneční listy, Javisko, Amatérská scéna. Po roce 1989 se stala nezávislou publicistkou a redaktorkou, přispívala do nově vydávaných periodik. Studijní pobyt v shakespearovském městě Stratford upon Avon ji přivedl k výuce češtiny cizinců. A z této doby vzniklo i spoluautorství na anglické knize Czech for You III (1992). Když se jí narodila dvojčata a později je začala s sebou brát do divadla, přišla na myšlenku napsat knihy o divadle pro děti: Opera nás baví (2005), Divadlo nás baví (2008), Balet nás baví (2010). Pro návštěvníky Prahy připravila knihy Bridging the Gap (1994), W. A. Mozart – Moji Pražané mi rozumějí (2006), Prague Astronomical Clock (2015), Praha v legendách (2016). Má svobodné povolání, píše a věnuje se hlavně redaktorské práci a naplno se věnuje své zálibě – malování. S manželem Martinem a dětmi Eliškou, Klárou, Jonathanem a Sebastianem a se psem Bennym žije v Praze.