Jak na změnu celého systému

Zvláštní vydání odborného časopisu Journal of Educational Change popisuje změny v oblasti vzdělávání v Jihoafrické republice, Indii, Mexiku, Kolumbii a v americké Kalifornii a Ontariu. Všude se inovátoři snaží proměnit celý systém vzdělávání, jejich postupy se ale liší a jsou různě efektivní. Michal Fullen ve svém článku v závěru vydání analyzuje všech šest případových studií a snaží se z nich dovodit podmínky nutné k úspěšnému rozšíření pozitivních změn do celého systému.

Fullen již v roce 2011 identifikoval dobré a špatné postupy: zvyšování povinnosti aktérů zodpovídat se (se systémem sankcí), plošný individualismus nebo zavádění technologií a roztříštěné postupy nepřináší celosystémové změny k lepšímu, zatímco rozvíjení dovedností vzdělavatelů, jejich spolupráce, šíření pedagogických poznatků a systematické postupy mohou systém změnit.

První dvě případové studie popisují zlepšení výuky základních dovedností v rozvojových zemích. V Jihoafrické republice sází na výcvik učitelů, díky kterému se v celé zemi postupně zkvalitňuje postup výuky gramotnosti – kantorům ukazují specifické výukové metody a předepsané postupy. V Indii se již přes deset let snaží zvýšit gramotnost dětí intenzivními vzdělávacími kempy i v zapadlých vesničkách. Projekt je úspěšný především díky času, zaměření, šíření výukových metod, odstupňovaným textům podle obtížnosti a také díky sledování postupu žáků.

Další dva příklady ukazují postupné změny systému zespodu. V Kolumbii se takto rozšiřuje hnutí Escuela Nueva stará přes čtyřicet let. Sází na individualizovanou výuku podle tempa každého studenta, na propojení s rodinou a komunitou, výcvik učitelů v mikrocentrech a vrstevnické vzdělávání. Hnutí vyvinulo interaktivní návody, které navazují na národní vzdělávací rámec a komunikují s vládou, s níž sdílí informace a od které žádají finanční podporu. Podobně se v Mexiku v letech 2004 až 2012 šířil projekt Vzdělávající se komunita, který trénoval převážně učitele v práci se studenty v rozvoji gramotnosti. Studenti pak vykazovali podstatně lepší výsledky v národních testech. Projekt se rozšířil na 9000 škol zejména díky sedmi základním principům pro rozšíření (mimo jiné např. získat podporu vzdělávacích manažerů či se jedním z nich stát).

Americké případy systémových změn staví především na rozšíření kultury kolem hlubokých změn v jednotlivých školách. Jeden z kalifornských školních obvodů už patnáct let pod vedením dvou superintendantů zkvalitnil celý systém díky zaměření na národní vzdělávací rámec a výukové metody, rozvíjení dovedností pedagogů, vychovávání současných i příštích vůdců a dlouhodobých vztahů s místní univerzitou kvůli „dodávce“ kvalitních učitelů. Ontarijský plošnější systém sází především na mobilizaci učitelů, škol a obvodů, kteří se učí sami od sebe („využij skupinu, aby se skupina změnila“). Dobrovolné návody a instrukce používá 100 % škol, protože si cíle a metody zvnitřnily.

Demonstrované pokusy o celosystémové inovace odkrývají podmínky pro úspěšnou změnu: hluboká změna kultury učení, místní kontrola nad vzděláváním a systém neustálých zlepšení, který probíhá odspodu, shora i ze stran. Doporučení Národní komise pro vzdělávání a americkou budoucnost proto se svým zaměřením na celostátní standardizaci výuky nemohou přinést změnu do každodenního vyučování. Naproti tomu je třeba se zaměřit na sílu sítí (škol, vzdělavatelů, komunit), které sice na jedné straně oslabují hierarchii, ale na druhé straně šíří a spojují vzdělávání. Dynamika společného učení je to, co může přinést skutečné a fungující inovace, pokud dosáhne určitého rozsahu. Strategií by proto mělo být vytvoření kultur, které umožní vzájemné propojení. Je to náročné, ale vzrušující – a proveditelné. (zdroj)