(Ne)soustředění studenti
Když Andrew Miller začal učit, ohlásila se na vizitu ředitelka školy s tím, že bude hodnotit, nakolik dokáží jeho studenti v hodině soustředěně pracovat. Zkušenější kolegové mu poradili, aby nechal studenty samostatně vypracovat úkol, ke kterému jim dá instrukce (žádná práce ve skupině nebo prezentace před tabulí, to je příliš riskantní). Rada fungovala, studenti tiše pracovali a paní ředitelka byla spokojená.
O mnoho let později učil Miller na škole s projektovou výukou. Žáci tu rozhodně potichu nepracovali, naopak poměrně hlučně a chaoticky spolupracovali na řešení problémů. Přesto byli velmi úspěšní. Miller se proto na serveru Edutopia zamýšlí nad tím, co soustředění přináší, jaký je vztah mezi soustředěnou prací a zapojením studentů, a jestli chvíle, kdy studenti nepracují na úkolu, nejsou užitečné.
Zatímco dospělý mozek má vyvinuté výkonné funkce a dostává dopaminovou odměnu za správné splnění úkolu, mozek teenagera je odměňován i za různá jiná chování, např. za riskování nebo prozkoumávání. Věda tak vlastně říká, že studenti nejsou motivováni jen ke splnění úkolu, ale také k mnoha jiným, zdánlivě nesouvisejícím činnostem. Judi Willis proto ve své knize Vědecky podložené strategie, jak ve studentech podnítit učení mluví o přestávkách pro mozek a nabádá učitele, aby je do hodin pravidelně řadili.
Pro mladý mozek je chvilka oddechu potřebná pro zpracování a ukládání informací. Užitečný je také pohyb – podle Erica Jensena dává zpracovávaným informacím prostorový rozměr a také okysličuje mozek. Přestávky v soustředěné práci nebo přemýšlení by proto měly být běžnou součástí školní výuky. O nesoustředěném chování bychom se měli s žáky bavit, ne je za ně trestat. Pro studium i třídní kulturu jsou nezbytné.
A na co se podle Millera zaměřit především? Plánovat aktivity podle křivky soustředění žáků, střídat práci na úkolech s konverzací a kontrolou pochopení látky, usmívat se a smát se v hodinách víc, hlučné aktivity střídat s tichými a nechat žáky víc se hýbat. (zdroj)