Články

Pravdu je těžké hledat i psát

Novinář a komentátor Jindřich Šídlo považuje pravdu v žurnalistice za velmi složitou kategorii. Podle něj je obtížné ji hledat i psát. A za velké riziko považuje situaci, kdy si společnost myslí, že pravda není nic. Co můžeme dělat proto, abychom se stali erudovanějšími příjemci informací? A jak by mohla vypadat mediální výchova? Více v rozhovoru.

Mileniálové bývají označováni za generaci, kterou už tradiční média neoslovují. Kde podle Vás získávají informace o světě?

Já myslím, že už nejsou oslovováni ani klasickými internetovými médii. Informace si většinou berou ze sítí. Podle toho, na co tam narazí a co je na první dojem zaujme. A tento trend se šíří postupně celou populací. Kdysi měl člověk k papírovým novinám téměř citový vztah. Pravidelně si je kupoval a byl ochoten za ně utrácet peníze. Nyní je na internetu všechno zadarmo a pro spoustu lidí to, co je zadarmo, nemá žádnou cenu. Takže čtou obsah, který najdou na Facebooku, na Twitteru, v momentu, kdy je zaujme titulek nebo když jim nějaký text doporučí kamarád. Internetová žurnalistika je ‚klikací‘ žurnalistika, což s sebou nese veliká rizika včetně náchylnosti k daleko větší možnosti manipulace i rozšiřování poplašných zpráv. Tak to bohužel je. Vidím to u svých dcer, kterým je čtrnáct a šestnáct let. Občas mě to až leká, takže s nimi o tom jako otec-novinář mluvím. Ale vlastně nevím, nakolik je to přenositelné dál.

 

Co se dá dělat pro to, aby byli příjemci informací erudovanější? Jak je motivovat k tomu, aby nečetli pouze nadpisy a příspěvky od svých kamarádů a aby uměli kriticky zhodnotit, zda se jedná o kvalitní obsah, nebo ne?

To je strašně důležité. Já jsem nikdy nepsal „o školství“ a nepředstíral jsem, že mu rozumím. Ale jako otec si myslím, že úplně zásadní je mediální výchova ve školách. V ní se nemá dětem říkat, co mají číst, ale mají se učit základy toho, jak vzniká obsah, jak se dělí a co všechno za ním může být. Já jsem to snad se svými dětmi zvládnul sám, ale myslím si, že nejpozději na středních školách se tohle má stát významnou součástí občanské výchovy. Nevím, jestli to má být samostatný předmět jako mediální výchova, nebo ne, ale jako zákazník českého školství a někdo, kdo budoucím zákazníkům médií nabízí svůj produkt, za to velmi oroduji.

Jako otec si myslím, že úplně zásadní je mediální výchova ve školách.

 

Takže byste se přimlouval za to, aby mediální výchova byla vyučována jako povinný samostatný předmět?

Určitě. Stoprocentně. Ale jak říkám – je složité ji učit. Také je těžké najít na ni učitele, když mnozí z nich vyrůstali v jiné době. Často říkám, že svět teenagerů je dnes vlastně v telefonu. Mají v něm všechno – kamarády na sítích, zábavu na YouTube, sumu informací na Googlu a Wikipedii a je hrozně pohodlné trávit dny v křesle a vystačit si během nich jen s mobilem a připojením na Wifi. Ale svět je mnohem složitější.

 

Jak byste definoval mediální gramotnost?

Rozumět tomu, co čtu, a vědět, co čtu. Ve smyslu kde to čtu a proč. Což zní trochu banálně, ale ono to není jednoduché. Existují tu stovky webů, které se tváří, že mají seriózní zpravodajský nebo zábavný obsah, a přitom to jsou jen propagandistické servery.
Třeba já čtu pravidelně na webu Daily Mail, což jsou jedny z nejstrašnějších britských novin, a kdybych žil v Londýně, tak jimi nepochybně opovrhuji. Ale já je čtu, protože mě zajímá Británie, už proto, že fandím Arsenalu a rugby. A skrze tyto noviny se snažím pochopit Británii mimo Londýn, což je jiný svět. Tam jsem taky pochopil, proč si Britové odhlasovali Brexit, že nálady mimo Londýn jsou úplně jiné. Kdybych Daily Mail četl jako jediný pravdivý obraz Británie, byl bych samozřejmě také úplně mimo. Stejně tak ale pravdivý obraz Británie nepřináší The Guardian nebo The Times, které mám z britských novin asi nejradši.

Když jste zmínil to ministerstvo vnitra – myslíte si, že mediální negramotnost může být v určité míře pro demokratický systém zhoubná?

Určitě. Víra ve fámy je odvěká a hrozně silná. A internet je rizikový, pokud se stává jediným zdrojem bez porozumění, jak to na něm funguje. V Česku jsme stále zvyklí přijímat informace z televize. Není to sice úplně ideální, ale alespoň víte, kdo za jednotlivými televizními stanicemi je. Ve chvíli, kdy se to nechá jenom na nekonečné bažině webu, se to stává riskantním. Vůbec třeba nechápu, jak je možné, že bývalý hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek sdílí na svém Facebooku úplně absurdní konspirační pitomosti, které jdou ověřit dvěma telefonáty. Nevím, zda je to jeho nezodpovědnost nebo to dělá s nějakým záměrem. Ale tímto způsobem z pozice zvoleného politika říká voličům: tomuhle věřte. Samozřejmě tedy, že to nebezpečné je. Stejně jako snaha všechno zpochybnit a přistoupit na to, že nikde není pravda. V žurnalistice je pravda strašně složitá kategorie. Je těžké ji hledat i psát. Ale ještě horší je situace, kdy si společnost myslí, že pravda není nic.

 

Nikdy dříve jsme nežili v době, kdy by bylo snadnější všechny informace získávat rychleji, kde by bylo více kanálů. Přitom právě to velké množství informací často vede k tomu, že je neumíme efektivně vyhodnocovat a třídit…

Je to tak, a také je na všechno méně času. Já si ještě pořád kupuji papírové noviny i časopisy, ale vím, že si na ně udělám čas, když si k nim v sobotu uvařím kafe. Ale ani internet už není jen notebook – strmě stoupá význam mobilních telefonů, na nichž si lidé čtou obsah. A upřímně – sláva českým operátorům, kteří tady dusí data, protože jinak by lidé byli dezorientovaní ještě víc. To byl pokus o vtip, radši hned dodávám.

 

A jak z toho ven?

Žádný jednoduchý návod neexistuje, jednak musí být zodpovědná a kvalitní ta tradiční média, která přeci jenom mají cosi za sebou. Mají paměť, zdroje, historii i archiv. Druhá součást je vzdělávací role státu, čímž nemyslím represivní. Dokonce ani nevím, jestli to má dělat hned ministerstvo vnitra. Ti, na které jsou dezinformace mířené, nebudou brát žádná doporučení vnitra vážně. Nebo si budou rovnou myslet, že ten úřad je novodobý cenzurní nástroj, zvlášť, když o tom tak mluví sám prezident. Ale začíná to od školy, je to opravdu strašná změna. Koho by to napadlo před ne patnácti, ale deseti lety.

 

Když upustíme od té školy a přeneseme odpovědnost na rodiče a jejich výchovu – co pro to mohou udělat oni?

Zajímat se o to, co jejich děti dělají, blokovat jim některé stránky na internetu minimálně do osmnácti let. A pokud na to mají rodiče sílu a čas, tak s nimi o tom i mluvit. Mně se to říká, protože je to moje profese, ale nevím, jestli na to normální lidi mají vůbec čas a chuť. A také záleží na tom, čemu věří oni. To se pak na těch dětech odrazí.

Text: Markéta Majerová

Tagy
Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Close