Spása jménem specializace?

Australský ministr školství plánuje poslat na první stupeň základních škol stovky specializovaných učitelů matematiky a přírodních věd. Výuka by tak již neměla být jen v gesci tzv. obecných učitelů, tedy těch, kteří nejsou zaměřeni na konkrétní předmět, ale na rozvoj dětí na prvním stupni jako takový. Tato již déle diskutovaná myšlenka získala velkou podporu poté, co mezinárodní testy opět ukázaly, že australští žáci za svými zahraničními vrstevníky právě v matematice a přírodních vědách zaostávají.

Charlotte Pezaro z univerzity v Queensland vysvětluje na blogu EduResearch Matters, proč je podle ní chystaný plán krok špatným směrem. Výsledky státních i mezinárodních testů by měly být interpretovány opatrně. Některé ukazují především na nerovnosti ve financování australských škol podle oblastí, kdy víc prostředků dostávají školy v bohatších oblastech, zatímco na studenty v socioekonomicky horších oblastech nezbývají. Po zavedení národních hodnotících testů se navíc učitelé začali soustředit na to, aby připravovali děti na vyřešení těchto testů namísto aby čas v hodině věnovali výuce matematiky, humanitních oblastí, umění nebo třeba řešení problémů. Navíc se sami učitelé musí vzdělávat v oblasti hodnocení těchto testů a v jejich analýze.

Zásadní otázkou je, co sledované testy skutečně měří a zda-li je to to, co od vzdělávání skutečně očekáváme. Pokud je cílem ze všech dětí vychovat specializované vědce, pak jsou současné výsledky testů skutečně alarmující. Pokud je však cílem, aby se z dětí stali sebevědomí a zdatní konzumenti vědeckých výsledků, tedy aby součástí jejich aktivního občanství byla vědecká gramotnost, pak tomuto cíli podle Pezaro lépe odpovídá systém obecných učitelů, kteří mají přehled o všech předmětech a ví, jak v žácích na začátku vzdělávacího systému rozvíjet potřebné dovednosti.

Největší předností prvního stupně je skutečnost, že je zde díky učitelům s obecným zaměřením prostor pro výuku mezipředmětových vztahů. Když si žáci čtou o hmyzu v hodinách čtení nebo využívají data ze svého vědeckého výzkumu v hodině kreslení, objasňuje se jim smysl informací a učí se s nimi pracovat a užívat je v kontextu s každodenním životem. Právě zde může vzniknout láska ke konkrétnímu předmětu, a't už je to věda, matematika a nebo dějepis.  

Obecný učitel je pro nejmladší žáky také důležitým životním vzorem. Je to někdo, kdo se může naučit cokoli o čemkoli, a pokud to dokáže on, mohou to dokázat i oni. Specializovaní učitelé mohou vzbudit dojem, že je předmět jen pro odborníky, pro někoho se zvláštními schopnostmi nebo zájmem. 

Řešení poslat specializované učitele na první stupně naznačuje, že za nedobré výsledky mohou učitelé bez specializace. Domněnka, že jsou osnovy prvního stupně v matematice nebo přírodních vědách natolik těžké, že je nedokáže v odpovídající kvalitě vyučovat dospělý člověk se čtyřletým vzděláním v pedagogice, je podle Perazo mylná, protože pokud by tomu tak bylo, pak jsou osnovy příliš těžké i pro studenty a je třeba je přehodnotit.

Spíše tomu tak ale není a lepším řešením se jeví poskytnout učitelům více času i finančních prostředků na rozvoj znalostí v kýžených oblastech. V každém australském státě je Asociace učitelů přírodních věd, jejíž členové jsou ochotni pomoci jakémukoli učiteli připravit hodiny a dát užitečné tipy, samy asociace ale bojují s financováním. Učitelé bohužel nemají dostatek času se na ně obracet, protože jsou nuceni ho věnovat méně důležitým věcem.  (zdroj)