Jak se stát knihomolem

Text: Jiřina Kučerová

„Mami, já jsem ji opravdu získala!“ jásá moje osmiletá dcera a nadšeně mi ukazuje jeden ze svazků detektivních příběhů pro mládež „Die drei ???“. Když si večer předtím dávala do aktovky staré, již přečtené knížky, aby je mohla směnit ve škole za jiné, prozradila mi, že doufá, že mezi knížkami, které děti z prvního stupně základní školy přinesou na velkou směnnou burzu knih, bude právě tento titul. Tzv. „Slavnost knih a čtení“ patří mezi oblíbené akce hamburské školy, již dcera navštěvuje. Škola se na celé dopoledne promění v jakýsi knižní veletrh, na kterém děti, kromě populární výměny knih, například předčítají z předem vybraných titulů vrstevníkům z ostatních tříd.

Na čtení a budování kladného vztahu dětí ke čtení je totiž v „naší“, ale i v jiných hamburských školách kladen enormní důraz. Částečně to souvisí s tím, že se zde děti plošně učí číst diskutabilní metodou „Lesen durch Schreiben“, tj. „čtení skrze psaní“. Její tvůrce Jürgen Reichen, švýcarský pedagog působící v Hamburku, vycházel z poznatku, že psaním se žáci automaticky učí i číst. Místo slabikáře tak žáci dostanou v první třídě tabulku s abecedou, v níž je u každého písmena vyobrazen předmět začínající na danou hlásku, a samy si zkoušejí sestavovat slova, psát je, a tedy i číst. Přívrženci této metody vyzdvihují hlavně to, že děti svět psaní a čtení objevují samy, pracují individuálně a svým tempem a od počátku mohou rozvíjet kreativitu při psaní vlastních textů. Odpůrci zase kritizují to, že děti plodí texty s chybným pravopisem, protože píší foneticky, že si opakovaným psaním tyto chyby vrývají do paměti, a navíc, že tato metoda znevýhodňuje žáky se slabou znalostí němčiny. Největší kritiku pak sklízí skutečnost, že žákům je v prvních dvou školních letech nejen povoleno psát s chybami, ale dokonce tyto chyby učitel ani neopravuje.

Co ale zastánci i nepřátelé metody „čtení skrze psaní“ podle mého názoru většinou přehlížejí, je skutečnost, že učitelé v takto nastaveném systému nutně kladou mnohem větší důraz na čtení. Právě skrze čtení si totiž děti korigují leckdy chybnou, foneticky psanou podobu slov. Ve srovnání s českou školou, v níž dcera absolvovala takřka celou první třídu, je zde (samostatnému) čtení věnováno nesrovnatelně více času. Děti si mají každý den v aktovce nosit právě rozečtenou knihu, jejíž individuální četba je součástí dopolední výuky i odpoledního programu ve družině. Slabší čtenáři si mohou číst s učitelem v malé místnosti oddělené od třídy průhledným sklem. Jelikož volba titulu závisí na dítěti (a jeho rodičích), děti čtou to, co je baví, a mimoto si mezi sebou knížky doporučují, protože jsou přirozeně zvědavé na knížky spolužáků. Kdo si knížku zapomene doma, anebo ji při hodině dočte, může si nějakou vybrat a půjčit z bedny se školními knihami, jejíž obsah je během roku obměňován.

„Lesen durch Schreiben“, tj. „čtení skrze psaní“, vychází z poznatku, že psaním se žáci automaticky učí i číst. 

Pro kontrolu porozumění obsahu přečtených knih je takřka ve všech hamburských školách využívána webová aplikace na podporu čtení antolin.de. Každý žák si ze svého uživatelského účtu může doma či ve škole spustit k právě přečtené knížce kvíz, za nějž se mu v závislosti na tom, kolik otázek zodpověděl správně a jak byla kniha čtenářsky obtížná, připíší na účet body. Sbírání bodů může být pro mnoho povahou kompetitivních žáků motivující, zejména je-li pro náruživé čtenáře připravena nějaká odměna jako např. putovní pohár pro největší knihomoly. Při plnění kvízu není výjimkou, že zdatnější spolužáci, popř. žáci z vyšších ročníků pomáhají s testy těm slabším, a mnohdy podporují děti při testování i dobrovolníci z řad rodičů.

Jsou různé cesty, jak u dětí vzbudit zájem o čtení a motivovat je, aby četly. Musím ocenit obětavost všech třídních učitelů na škole mé dcery, kteří během dvou ze čtyř přestávek mezi vyučovacími hodinami dětem předčítají z dětských knížek, zatímco ony svačí. Po skončení přestávky si pak společně vysvětlují obtížná slova či debatují o významu přečteného textu. Zbylé dvě přestávky děti tráví na školním dvoře – pokud tedy neprší – v dešti si totiž mohou půjčit knížku a zalézt si s ní do čtenářského koutku ve třídě nebo na gauč v knihovně.

Ačkoli dcera ještě před rokem uměla německy jen pár desítek slov, od počátku letošního školního roku už si v němčině sama přečetla třicet čtyři – byť útlé – knihy. Že se z ní stal knihomol, má velkou měrou na svědomí právě zdejší školní systém, kde jsou čtení a knihy nedílnou součástí výukového programu a kde cílem není naučit děti číst, nýbrž vzbudit v nich o čtení zájem, vytvořit jim podnětný prostor pro individuální čtení. Samozřejmě, že takový systém skýtá i určitá nebezpečí, neboť v porovnání s českými učebními osnovami snižuje povinné minimum, které musí děti ve škole zvládnout. Dokáže-li však pedagog s onou volností dětí ve škole chytře pracovat, jsem přesvědčena o tom, že na konci prvního stupně se bude loučit se školáky s navýsost kladným vztahem ke čtení i dalšímu vzdělávání.