Na střední jako ve školce

Na baltimorské střední škole jsou žáci každý den na chvíli zase jen dětmi. V kroužku uprostřed třídy si vypráví o barvách a jídle, vykřikují a smějí se, popisuje server Hechinger Report.

Učitelé tu cíleně přebírají aktivity a metody z předškolního vzdělávání, aby si studenti odpočinuli od každodenní dávky odborných informací v biologii, angličtině nebo algebře. Jednoduché aktivity ve skupince, kterou má od devátého ročníku až do konce střední školy na starosti jeden učitel, mají podle pedagogů smysl – umožňují dětem budovat vzájemné vztahy a chvíli si jen hrát, což jsou jedny z nejdůležitějších složek procesu učení.

Zakladatelka školy Bobbi McDonald vědomě přebírá principy předškolního vzdělávání, které vychází z přesvědčení, že navázat přátelství a užít si zábavu je stejně důležité jako učit se abecedu. Střední školy jsou naopak častěji přirovnávány k továrnám, jejichž úkolem je naplnit studenty co nejvíce vědomostmi (co nejnudnějším způsobem). Nová generace reformátorů se už deset let snaží takový způsob výuky změnit a přebírá principy – vědomě nebo ne – právě z raného vzdělávání.

Přestože nejsou dostupné spolehlivé údaje o tom, kolik se už zapojilo škol, zdá se, že samotné principy reformy senešíří pouze do alternativních či progresivních škol, ale i do klasických středních škol. Častěji se objevuje projektové učení ve formě dlouhodobého výzkumu, vědeckých pokusů, uměleckých projektů nebo třeba psaní knih inspirované metodou Marie Montessori a používané ve školkách a na základních školách po celém světě. Oblíbené je zapojení umění do všech předmětů, které má podpořit zájem dětí o učení a podpořit jejich výsledky. Střední školy se také snaží výuku personalizovat, aby byly naplněny různé potřeby každého dítěte. Státy jako Rhode Island, Vermont a další, financují snahy o rozšíření personalizované výuky do všech škol.

Přebírání principů předškolního vzdělávání na střední školy není novou myšlenkou. Deborah Meier, přední postava hnutí za progresivní vzdělávání, obhajovala podobné metody už v roce 1985, kdy podle nich vytvořila svou střední školu. Ve sborníku esejí z roku 1991 uvádí, že mateřské školy jsou posledním místem, kde jsou děti podporovány, aby se samy rozhodovaly a učily se svým tempem.

Zavádění předškolních metod má svá úskalí. Ne každá aktivita je přenosná, např. předčítání knih celé třídě nebo vystřihování geometrických tvarů na ozvláštnění projektových plakátů nemá šanci se u středoškoláků ujmout. Bariérou jsou i vyšší požadavky na znalosti vyžadované standardizovanými testy. Středoškolští učitelé musí daleko víc myslet na to, za co dostávají jejich žáci diplom (a podle Meier to není za učení jako takové). Některé reformované střední školy tak uvažují o novém posílení přípravných hodin na testy, protože chtějí, aby i jejich žáci mohli díky vyššímu skóre dosáhnout na odpuštění školného apod.

Svobodnější prostředí někdy snadno nepřijímají ani někteří studenti. Děti zvyklé do té doby na klasické vzdělávání si mohou stěžovat, že je ve škole málo testů a místo jejich psaní mají před ostatními mluvit o tom, co se naučily, nebo že dělají projekty v každé hodině. Bobbi McDonald sama uznává, že přechod není snadný, je ale přesvědčená, že její přístup funguje. Skupinové aktivity podobné těm ve školkách podle ní nejsou samoúčelné. Od povídání o barvách se studenti postupně dostávají k těžším tématům, jako je třeba trest smrti, a diskuze jim pomáhá překonat strach z mluvení na veřejnosti, které je na vysoké škole nebo v práci čeká. Studenti na její školu chodí rádi, cítí se být vítáni a nebojí se šikany. (zdroj)