Příběhové učení

O scény jako z hororových filmů není v programech Guard Up nouze. Jejich scénaristka Meghan Gardner připravuje se svým týmem pro děti tábory, kde je učení přírodovědných oborů součástí dobrodružných příběhů hraných přímo dětmi.

Jak zjistil zpravodajský server KQED, Gardner se inspirovala hrami LARP (Live-Action Role Playing, hry založené na ztvárňování konkrétních rolí), videohrami a knihami s alternativními příběhy, kde děj určuje sám čtenář. Najala tým učitelů se zkušenostmi s LARP a společně připravili tábory, které operují s tím, co sama Gardner nazývá „příběhové učení“ (story-based learning).

Původně hlavně hravé akce, které nyní tvoří hlavní část jejího podnikání, se od roku 2010 staly především vzdělávacími. Děti mohou jet za dobrodružstvím s post-apokalyptickým zombie nebo se vydat do fantasy světa mezi čaroděje a bojovníky. Dobrodružné příběhy slouží jako kulisa pro vzdělávání. V neformálním příběhovém prostředí jsou děti motivovány k převzetí odpovědnosti za získávání svých nových znalostí a dovedností – jako když narazí na latinská zaříkávadla a samy se pokouší jazyk rozluštit nebo když po sérii zvládnutých přírodovědných „kouzel“ navrhují svoje vlastní a obhajují je před Radou mágů. Škola a knihovna jsou zdroje, pomocí kterých mohou rozkrývat příběh a řešit přicházející problémy.

Výzkum pozitivní vliv takového přístupu potvrzuje. Studie sledující brazilské mediky zjistila, že molekulární biologie učená pomocí hraní rolí byla nejen oblíbenější, ale studenti si díky ní zapamatovali stejné nebo větší množství informací. Autoři výzkumu uvádí, že vyprávění příběhu, jehož jsou všichni součástí, přináší větší interakce mezi studenty, na jejichž základě se předpokládá lepší vytváření znalostí.

Gardner se na svých táborech snaží o efekt videoher bez technologií. Příběh je utvářen na místě jeho aktéry, a je proto potřeba hodně improvizace. Dospělí přestavují kulisy, vyrábí kostýmy, nanáší make-up nebo sami hrají hostující role. V noci se podle průběhu předchozího dne připravují na ten další vybaveni databází modelových minipříběhů, aby mohli reagovat na nejrůznější rozhodnutí hráčů.

Táborová politika velí využívat i neevropské kultury, kromě římských nebo keltských bájí tak autoři čerpají i z japonské mytologie nebo domorodé ústní tradice, k čemuž si přibírají odborné konzultanty, aby byly jiné kultury citlivě a věrně zpracovány. Táborová zkušenost je tak doplněna o etický rozměr setkání s odlišnými kulturami. Zpráva UNESCO z roku 2010 doporučuje zahrnout mezikulturní porozumění do vzdělávacích osnov, aby se ve stále více propojeném světě podporoval pocit globálního občanství. 

Na tábory jezdí děti od sedmi let výše, nejstarší se mohou stát instruktory a také si začít oblékat kostýmy. I když ze začátku jezdili hlavně kluci, organizátoři se cíleně snaží poměr dívek zvýšit. I přes neustálou hrozbu příšer a zombie mluví účastníci tábora opakovaně o pocitu přijetí, inkluze a sounáležitosti. (zdroj)