Trendy

Jak měřit učitele

Zpravodajský server The New York Times přináší příběh statistika Wiliama Sanderse a jeho metody měření kvality učitelů. Sanders, který letos v březnu ve věku 74 let zemřel, získal doktorát ze statistiky a kvantitativní genetiky a řešil souvislost mezi radioaktivními mraky z testů nukleárních zbraní a úmrtím hospodářských zvířat.

V roce 1982 si Sanders přečetl článek o aktuální otázce základního vzdělávání a jeho zaměření se změnilo. Tehdejší guvernér Tennessee chtěl nejlepším učitelům přidat peníze i status, nevěděl ale, jak ty nejlepší přesně poznat. Nabízenou Sandersovu metodu nakonec nevyužil, jeho nástupce ho ale o osm let později povolal.

V Tennessee probíhaly v té době standardizované roční testy z pěti předmětů a jejich výsledky měly ukázat, kde učí ti nejlepší kantoři. Pouhé srovnání, o kolik se kde studenti zlepšují, ale podle Sanderse není dostatečné. Pokud se dva studenti v matematice za rok zlepší o 15 %, může to pro jednoho být významné zlepšení, pokud roky předtím postupoval pouze o 5 %, pro druhého to ale může znamenat významné zpomalení, pokud se předtím zlepšoval o 30 %.

Aby bylo srovnání učitelů spravedlivé, musí podle Sanderse stát u studentů na základě předchozích testů spočítat očekávaný růst v každém předmětu a ten pak porovnat se skutečným nárůstem. Mimoškolní faktory jako talent, bohatství nebo rodinné prostředí jsou tak v očekávaném růstu zohledněny. Učitelé, jejichž studenti pravidelně postupují nad očekávaný nárůst, mají nadprůměrnou přidanou hodnotu – a to jsou podle Sanderse ti nejlepší.

Když Sanders začal takto učitele měřit, zjistil, že distribuce kvalitních a nekvalitních učitelů odpovídá klasické křivce, kdy jen malý počet učitelů má skutečně špatné nebo skutečně dobré výsledky. Platy většiny učitelů byly tehdy podobně jako dnes určeny především délkou praxe a počtem odborných titulů. Systém založený na osobním hodnocení v podstatě neexistoval. Křivky rozložení učitelů podle kvality u vysokoškolsky vzdělaných pedagogů se však příliš nelišily od těch, kteří titul neměli – a kvalitu příliš nezvyšovaly ani odučené roky. 

Sandersova myšlenka kvantifikace rozdílů mezi učiteli přinesla několik těžkých politických bojů. Reformátoři, kteří chtěli zohlednit přidanou hodnotu výuky při udělování definitiv nebo v platech, narazili na odpor školských odborů. Sanders stál bokem debat a bojů, což z něj někdy dělalo tajemného guru hodnocení bez odpovídajícího pedagogického vzdělání.

Na národní úroveň se výsledky navazujících výzkumů dostaly po zvolení Baracka Obamy, který chtěl, aby podstatná část platu závisela na studentském růstu. Kritikové správně poukazují, že metoda hodnotí kvalitu učitelů jen tak dobře, jak dobré jsou standardizované testy, které přináší vstupní data. Proto se hodnoticí systém ve Washingtonu i jinde soustředí víc na pozorování učitelské práce a tím může kromě diagnózy kvality přinést také informaci o tom, jak výuku zlepšit. Před přílišným prosazováním Sandersovy metody varuje i Americká statistická asociace, protože výsledky se u jednotlivých učitelů mohou meziročně výrazně měnit.

V Tennessee se metoda používá dodnes. I přes kritiku přinesla Sandersova metoda důležitou diskuzi o tom, jak identifikovat ty nejvíc a nejméně efektivní učitele. (zdroj)

Zobrazít vice

Související články

Napsat komentář

Také by vás mohlo zajímat

Close
Close