Text: Navot Laufer, Překlad: Bára Pilařová, editace textu: Lucie Macášková Hejbalová
Před pár týdny děti v naší škole zachvátilo šílenství zvané parkúr (pro ty, kteří tohle bláznovství neznají: je to skákání a lezení po všem, co je okolo). Začalo to lezením po skříňkách v šatnách a kotrmelci na kobercích ve třídách. Teď to vyvrcholilo tím, že každou přestávku děti tráví skákáním a ve školním klubu si na chodbách vytvoří složitou “opičí dráhu”. Ti nejmladší z prvních a druhých tříd se také chtějí připojit, takže si na to založili projekt s přípravným kurzem.
Když končí přestávka, přijde učitel a chce po dětech, aby si sedly. “Dnes si přečteme nějaký text a doplníme do něj i, y, í a ý. Potom si taky procvičíme gramatiku.“ Třeba v angličtině to může vypadat tak, že budeme číst příběh a procvičovat minulý tvar pravidelných a nepravidelných sloves. A co takhle si povídat o rozdílech mezi minulým prostým a předminulým časem?
Jaké myslíte, že má asi učitel šance na úspěch při takto pojatých hodinách?
Když otevřu klasickou učebnici, ať už českého nebo anglického jazyka, stačí mi chvilka a mám nutkání si najít něco zajímavějšího, třeba na internetu. Domnívám se, že většina textů, se kterými děti pracují, pro ně nejsou relevantní a nemají šanci je zaujmout. Ani cvičebnice nejsou relevantní – a hlavně ty české – když ji otevřu, připomíná mi to Angličtinu pro jazykové školy. Učebnice českého jazyka jakoby zamrzly v čase. Ale ani anglické učebnice nejsou o moc lepší. Sice obsahují zajímavé texty, nápady a obrázky, ale k životu dětí se také moc nevztahují.
Stylem jsou texty v učebnicích spíše prózou – články z časopisů nebo jednoduché příběhy. Cvičení většinou obsahují nekonzistentní věty postrádající kontext.
Texty, se kterými přicházíme do styku každý den, se mění. Zkracují se, jsou spíše hovorovější. Vyjadřujeme se pomocí krátkých sdělení, jako jsou SMSky, posty na facebooku, tweety. Není úplně pravda, že méně píšeme a čteme, spíše se texty mění; a to, jak je používáme, se mění také. Když jsem vyrůstal, měli jsme televizi, hřiště a knihy. Abych se zabavil, šel jsem si ven hrát, číst si knihu nebo se koukat na televizi. Když jsem si chtěl s někým povídat, prostě jsem šel někoho navštívit. Dnešní děti dělají to samé, ale v jiném poměru – méně času tráví venku a více u počítače. Je to jednoduše zábavnější a lákavější. Píšou si na facebooku a čtou profily svých kamarádů nebo to, co jim kamarádi poslali.
Děti tak snadno neošidíte, pokud nemají dostatečný důvod číst nebo psát, prostě to neudělají (že to paní učitelka řekla, je dostatečný důvod jen pro některé). Děti tráví hodně volného času na YouTube – je to jejich zábava, mohou tam najít všechny potřebné informace a mohou se bavit bez náročného čtení.
Slovník Cobuild definuje jazyk následovně: jazyk je systém komunikace, která se skládá ze skupiny zvuků a psaných symbolů, které lidé určitých států a regionů využívají k mluvení a psaní.
Když se podíváte na texty v učebnicích, překvapivě zjistíte, že většina textů v učebnici této definici neodpovídá – nejsou nástrojem komunikace ani nesdělují nějakou zprávu, nedochází zde k žádné výměně informací. Michael Lewis to nazval “Pseudo-lingvistickým fenoménem”.
Kdy naposledy jste si přečetli nějaký text jen tak? Možná jste zrovna seděli v čekárně u doktora, nebo jste zrovna byli ve výtahu s vybitým mobilem a tabletem.
Pravdou je, že většinou bezdůvodně nic nečteme. Ano, někteří z nás si přece jen čtou jen tak, protože mají čtení rádi. Vždy si ale vybereme, co budeme číst. Třeba jen tak pro zajímavost, ale to má také podmínku – čteme, když se nám chce. A děti ve škole? Čtou, co je zajímá? Mají možnost vybrat si téma? A čtou, když se jim chce?
Pokud zajdeme ještě dál, podívejme se na spektrum textů, se kterými se setkáváme v životě. Třeba já jsem poslední dobou přečetl pár e-mailů od šéfa a kolegů, novinky na BBC (se spoustou obrázků a velmi jednoduchými texty), popisky u věcí v e-shopech, popisky u YouTube videí, titulky k filmům, moji výplatní pásku, smlouvu pro klienta, autobusový jízdní řád a informace v excelové tabulce. Ačkoli prózu a poezii miluji, většina textů, které čtu, jsou praktické a vyplývají ze života. Přál bych si, aby byly takové i učebnice.
Zde je pár příkladů pro propojení života a cvičení čtení:
- Podívejte se do nákupního košíku a na účtenku, prodavač na kase udělal pár chyb. Dokážete je najít?
- Zde je recept na čokoládový dort. Dokážete ho upéct?
- Policista vás zastavil a dal vám tento lístek. Co byste měli udělat?
- Zde jsou dva životopisy potenciálních průvodců ve vaší škole. Kterého upřednostňujete?
- Vyplňte ve třídě se všemi tento dotazník a poté odpovědi napište do následující tabulky.
- Podle návodu postavte skříň.
- Podle instrukcí na obalu umíchejte pojivo pro keramické kachlíky (při dekoračním projektu).
Projektové vyučování tento přístup krásně podporuje – ať už česky nebo anglicky, studenti vědí, z jakého důvodu text čtou, chtějí se dozvědět specifické informace k tématu, které si sami vybrali a ideálně také odpovědi na otázky, které si sami kladli. A tohle se netýká jen čtení, může se to týkat i psaní nebo matematiky.
Během projektu Organizace Benefice děti z olomoucké ScioŠkoly psát musely a také to chtěly dělat. Psaly e-maily, dožadovaly se informací a vyráběly plakáty s žádostmi o pomoc. Hledaly informace v jízdním řádu a podle toho plánovaly výlet, do tabulek pak doplňovaly informace o tom, co koupily a o předpokládaných tržbách. Pro některé to bylo docela těžké, ale protože jejich cíle byly jasné, stálo jim to za tu námahu. V dalších dvou projektech jsme třeba vyměřili místnost, informace pak vložili do speciálního programu pro navrhování interiérů, kde jsme udělali plány k rozestavění nábytku. Zde jsme zkombinovali praktické využití jazyka a matematiky.
Je škoda, že slovo “praktický” má v našem vzdělávacím systému špatnou pověst, protože tento postoj pak může vést k nepraktickým školám.
Navot Laufer je průvodce – rodilý mluvčí, který učí angličtinu na ScioŠkole v Olomouci. Hledá metody, jak vytvořit netradiční a zábavné hodiny.
