Účinnost výukových metod

Zorientovat se v záplavě výzkumů na poli vzdělávání je těžký úkol a efektivní metody se dostávají do tříd až s odstupem. Proto jsou knihy jako např. Viditelné učení (Visible Learning) od Johna Hattieho, která shrnuje studie z celého světa v různých oblastech, tak oblíbené.

Hattie v ní spočítal „účinnost efektu“ jednotlivých výukových metod, což často vede k závěrům, že ty s lepším výsledkem fungují, a naopak. Hattie sám se ale takové interpretaci brání a s kolegou z Melbournské univerzity Gregorym Donoghuem vyvinuli model učení, který vysvětluje, proč mohou být různé strategie účinné v různých fázích vzdělávacího cyklu, informuje server KQED.

V článku publikovaném ve Vědě učení vychází autoři z předpokladu, že účelem školní docházky je vybavit studenty vlastními učebními strategiemi, tedy dovednostmi učit se. To je pro ně zásadnější než úzká definice studijního úspěchu. Jako tři základní vstupy studentů do jakéhokoli učení vidí počáteční dovednosti, vůli a nadšení (skill, will, thrill), které je třeba všechny rozvíjet.

Jak studenti získávají znalosti, které mohou později používat, je mezi odborníky předmětem diskuze. Někteří se domnívají, že se musí studenti nejdřív učit základní informace, jiní říkají, že se je studenti naučí, pokud jsou důležité k řešení problému nebo projektu, kterému se snaží porozumět.

Model učení podle Hattieho/Donoghua popisuje výukové strategie, které pomáhají (i) při povrchovém učení, (ii) při konsolidaci takto získaných informací, (iii) při rozvoji hlubšího učení a (iv) jeho konsolidaci. Povrchové učení vnímají jako „učení se hodně myšlenek bez jejich propojování, rutinní memorování faktů a procesů“, hlubší učení jako „hledání významu, propojování a rozšiřování myšlenek, hledání vzorců a principů, ověřování skutečností a argumentů“. Ani jeden způsob učení autoři neupřednostňují, podle nich spíše fungují společně.

Při povrchovém učení jsou nejúčinnější metody cílící na organizaci a sumarizaci informací. V další fázi, konsolidaci, je klíčové procvičování. Účinné jsou opakovací testy, dávání a přijímání zpětné vazby a také správné rozmístění procvičování v čase. Cílem je dostat látku do dlouhodobé paměti k pozdějšímu použití – a dostat se tak k hlubšímu učení.

Pro hlubší učení je velmi účinné zpracování, sledování strategií a metakognitivní strategie, Při jeho konsolidaci se stává spolupráce s ostatními nejefektivnější. Diskuze, hledání cest, jak znalosti propojit a prohloubit, verbalizace i hledání pomoci u druhých, to jsou strategie, které zde fungují.

Většina učitelů i rodičů si ale nakonec přeje, aby nabyté znalosti studenti dokázali použít i mimo školu. Proces transformace informací ještě nebyl podroben detailnímu zkoumání, Hattie ale věří, že základem je dovednost odhalit podobnosti a rozdíly starého a nového problému.

Jediná strategie, která, zdá se, funguje stejně dobře ve všech čtyřech zmíněných kvadrantech (povrchové učení, jeho konsolidace, hlubší učení a jeho konsolidace), je aktivita, při níž jsou studenti rozděleni do několika skupin, v každé čtou stejný článek s novými informacemi, které spolu diskutují a které závěrem přednáší ostatním skupinám, a poslouchají, o čem četli oni. 

Učební proces, který autoři popisují, se jeví jako lineární, Hattie ale sám upozorňuje, že proces může i v rámci jedné učící zkušenosti probíhat v kruzích a jednotlivé fáze se mohou překrývat – např. když student pracuje na projektu, aby si prohloubil některé znalosti, narazí na téma, o kterém zatím nic neví a musí k němu získat základní znalosti.

Model učení podle Hattieho/Donoghua není receptem na nejlepší výukovou metodu, spíše spoléhá na profesionalitu pedagogů, na jejich schopnosti rozpoznat fázi, ve které se studenti nachází, a podle toho volit efektivní metody. Hattie také pedagogy nabádá, aby o strategiích učení se studenty mluvili – příliš často studenti pokračují v neefektivních způsobech učení, protože prostě jiné neznají nebo neví, že mohou být v danou chvíli účinnější. (zdroj)